Tentokrát nebylo pochybností o zaujetí a celistvosti mužstva, z něhož neprosákly náznaky rozkolu nebo závisti. Čiperná křídla Sýkora s Eliášem si možná nevyhověla s centrem Dopitou, zasloužilý veterán Patera nemohl být šťastný v podružné roli ve čtvrté formaci. Ale v hokejové sestavě zřídka bývá každý zcela spokojen se svou rolí.
Obraz kabiny vážně zasažené porážkou s Ruskem zůstane v paměti kouče Josefa Augusty nejdojemnější podívanou. "To jsem ještě nezažil. A doufám, že už nezažiju," řekl. "Cítili jsme podporu z domova, ze všech těch faxů. My jsme ty lidi nedokázali potěšit. Proto nás přepadla lítost."
Nikoliv zlost, jaká před čtyřmi lety v Naganu zachvátila po vyřazení Američany, nýbrž zármutek zavalil české hráče. "Tak se, kluci, rychle ptejte, ať odsud vypadneme," zahájil konverzaci s novináři otrlý centr Robert Lang, který obvykle emocím příliš nepodléhá.
Česko se z olympiády poroučelo se ctí, na rozdíl od Švédů, kteří selhali ve čtvrtfinálovém utkání s Běloruskem. "Nemůže se to brát tragicky. Sport není tragédie, ale krásný souboj," soudí Augusta. "Každý nás chtěl sesadit. Heslo znělo: Dost bylo Čechů! Zvládli jsme to, až na ty dvě chybějící střely k tyčím, které by nás posunuly k postupu."
 Zázračně tady ruský gólman zachránil šanci útočníka Langa. |
