"Oni užívají můj majetek. Mám nárok si ho odvést," vysvětloval nervózně policistům. Ti proto otevřeli kancelář, která byla určena českému konzulátu. Během pěti minut se před domem ocitl stolek, židle, květiny.
"Kde je moje komoda," vtrhl do velkého sálu olympijského domu a začal prohledávat ostatní místnosti.
Česká posádka domu kontrovala. Zástupce společnosti America Tours, která dům pronajala, Jan Kužel, vytasil svou smlouvu o pronájmu. "My máme platnou nájemní smlouvu," řekl Kužel policistům. Jeden z nich vzal papíry do ruky a s kamenným výrazem v obličeji jimi listoval.
To už byla na ulici většina nábytku kanceláře. Zbýval jen těžký dřevěný stůl, který by muselo vynést nejméně šest lidí.
Policista listující smlouvou vynášení nábytku zastavil. Začalo vyjednávání:
Češi: V nájemní smlouvě stojí, že ten dům můžeme měsíc užívat tak, jak je. A ten nábytek tu byl.
Číňan: Ale já mám tuhle kancelář pronajatou. Nezajímá mě, jakou smlouvu s vámi uzavřeli majitelé objektu. Já ji mám pronajatou a ten nábytek je můj. A vy ho bez svolení užíváte. Odvezu si ho.
Češi: Ale na čem se tu bude sedět, psát...
Číňan: Odvezu si ho. Je můj.
Češi: (krátká porada) Byl byste ochotem nám ho tu za úplatu nechat?
Číňan: No, za 500?
Češi: Pět set dolarů?
Číňan: Jo.
Češi: Pche, za ty peníze si přece koupíme nábytek nový!
Číňan: No...
Češi: Buďte rozumný. Sto dolarů je dost, ne?
Číňan: Dobrá. Sto.
Nábytek se zase za assitence policistů vrátil na svá původní místa. Český ostrůvek v široké utažské pláni pod horami zůstal nedotčen. Odpoledne přišli první hosté. Slavil se bronz Kateřiny Neumannové a na malou polední bouřku se už dávno zapomnělo.
