Výrazné obočí, uhrančivý pohled. Dlouhé vlasy stažené do culíku. Nad čelem sluneční brýle. Rozlehlý sál Samba v olympijském parku. Desítky žurnalistů. Otázky v angličtině, italštině i španělštině. Vítejte na tiskovce slovenského Jágra.
Není to laciné přirovnání. U východních sousedů se totiž žádný sportovec nemůže rovnat v popularitě šestadvacetiletému Saganovi.
Ani s ním to novináři leckdy nemají snadné. Stejně jako českou hokejovou legendu ho přepadají ne zrovna přívětivé nálady a chová se povýšeně. Občas se mu prostě nechce mluvit do mikrofonu. Fanoušci ho však bezmezně milují.
Ono vlastně není divu. Někdy fádní cyklistická klání povyšuje na strhující podívanou. Útočí. Uniká. Sprintuje. Vyhrává. Laškuje s kameramany. Při protínání cílové pásky předvádí komická gesta, pažemi předvádí běh nebo ptačí let.
Rošťácky se podepsal fanynce na hruď. Omluvil se poté, co štípnutím do zadku urazil modelku, jež právě při ceremoniálu obřadně líbala na tvář Švýcara Cancellaru. V klipech na internetu s různými druhy bicyklů předvádí cirkusové triky.
Přitom zdaleka není jen klaun. Loni na světovém šampionátu v USA ovládl hromadný závod. Na Tour de France jen letos vyhrál tři etapy. A nyní výstředník opět poutá pozornost. Dynamo ze Žiliny na olympiádě vyzve mistry na horských kolech.
Nejznámější sokové mu příliš nevěří. Ani Sagan sám netuší, co od sebe očekávat v disciplíně, s níž kdysi jako kluk začínal. „Nikdo, ale vážně nikdo neví, jak vysoko to dotáhnu. A to je přece legrace, ne?“ ptal se reportérů v sále Samba.
Šlechtic na kole
Dvacet minut se zástupci zahraničních médií, dvacet minut ve Slovenském domě pro domácí novináře. Tiskový mluvčí Ľubomír Souček na obou úterních setkáních zmiňuje Sagana jako nejznámějšího sportovního reprezentanta svého národa.
S chotí Katarínou sídlí v Monaku. Na svatbu v Dolním Kubíně v listopadu přijel ke kostelu v zeleném trabantu, po obřadu letěli vrtulníkem na Štrbské Pleso. Se svou vizáží a ve zdobném černozlatém obleku by ženich rovnou mohl hrát šlechtice v Jakubiskově filmu Báthory.
V branži skutečně patří ke smetánce. Čerstvě podepsal smlouvu s německým týmem Bora, údajně na šest milionů eur ročně, čímž by byl nejlépe placeným jezdcem planety.
O to víc může překvapit jeho prohlášení: „Na silnici jsem posbíral nějaké úspěchy, hodlám v té kariéře pokračovat, ale já se tam nudím.“
Prosím? Horská kola vás baví víc?
„No jasně. Začínal jsem na nich jako dítě. Silnice mě tolik neuspokojuje, bývá nespravedlivá. Člověk jede pět hodin a pak prohraje o pár centimetrů, protože ten druhý měl víc štěstí v závěru. Horáky jsou akčnější, musíte víc riskovat, vybírat si stopu ve sjezdu. To je, jako byste porovnávali parašutismus se surfováním. A nejvíc mě bere motokros, ale motorka je zavřená v garáži.“
Usmívá se, máchá rukama. Můžu položit otázku v italštině? slyší. „Si!“ přikyvuje a plynně odpovídá. I tiskovku pojal trochu jako show.
Už na minulých hrách v Londýně se chtěl vrhnout do terénu, jenže Slovensko nemělo zajištěné účastnické místo. Profil silničního klání v Riu se mu zdál příliš náročný, výhodný spíš pro vrchaře, a tak se už v lednu rozhodl, že se utká s bikery. „Bude to můj jediný závod pro radost - o to výjimečnější, že je na největší akci ze všech,“ vysvětlil. „Nepřijel jsem prohrát. Nemám co ztratit. Nejsem pod tlakem.“
Koho vlastně považujete za favority a proč? zní z reproduktorů. „Stačí se podívat na výsledky Světového poháru, který několikrát vyhrál Julien Absalon. Pak mezi ně patří Nino Schurter. A Jaroslav Kulhavý, jenž v Londýně získal zlato.“
Uvězněný na startu
Sagan zná hlavní rivaly, ale jinak se o ně a o dění, jež je obklopuje, skoro nezajímá. Míjí se. Oni jsou snad rádi, že jejich soupeření v Riu dodal lesk. Obdivují jeho odvahu. Uznávají jeho schopnosti v profesionálním pelotonu. Přesto mu naději na zásadní průlom v členité brazilské krajině nepřisuzovali.
„Šanci na medaili má dost malou,“ řekl Ondřej Cink.
„Překvapil by mě, kdyby se vešel do pětky,“ pravil Švýcar Schurter.
„Může se stát cokoliv, ale na pódium to asi nebude,“ mínil Kulhavý.
Sagan se na jaře mezi bikery ukázal na akcích ve Štýrském Hradci (vzdal po pádu) a v Teplicích (po defektu byl čtvrtý). Po Tour de France chvíli odpočíval, načež se přestěhoval do Park City v americkém Utahu, kde to dobře zná. Dřel ve dvoutisícové nadmořské výšce. Opanoval dva závody, byť bez důstojné konkurence.
V Riu ho přibrzdí pozice na startu. Nováčka bez bodů ze Světového poháru zastrčí do jedné z posledních řad. Ač je trať poměrně rychlá a v úvodu docela široká, prodírání se vpřed Saganovi ukradne dost sil. Může ho zastavit pád. Překoná cyklistický démon i tyto překážky?
„Dá se zvládnout leccos. Začnu naplno a pak budu přidávat. Nejsem ale kouzelník. Sedm let jsem se neutkal s profíky. Jak mi trať vyhovuje? Odpovím v neděli.“
Odpoledne ve Slovenském domě ještě jednou srovnal svou běžnou práci s olympijskou misí. „Na silnici trvá závod šest hodin, na horáku hodinu a půl. Jede se totální šrot od startu do cíle. Potřebujete lepší techniku. Mění se tempo. Vydechnete si jen v kratším sjezdu nebo v zatáčce. Ve sjezdech se zapojují jiné svaly, nejen nohy, ale i celé tělo. Pořád jste v zátěži.“
Vypráví se, že jako kluk vyhrál na horském kole půjčeném od sestry. Že prý závodil jen v teniskách a obyčejném tričku. Je fenomén. Špičkoví bikeři přesto tvrdí, že ani on je nedokáže za několik týdnů dohnat.
Jeho odvážný pokus každopádně přitahuje zraky fanoušků i odborníků. Sám ho bere vážně. Ubytoval se v apartmánu na pobřeží Atlantiku, aby ho nerušil tep vesnice.
Má u sebe fyzioterapeuta, manažery a mechaniky sponzora Specialized. Ten mu na olympiádu připravil kolo, jež při teplotě nad 22 stupňů mění barvu z oranžové na žlutou, stejně jako jeho přilba a tretry.
To je typický Sagan. Troufalý. Spektakulární. Originální. Svojský, ako sa hovorí na Slovensku.
Zase je středem pozornosti.
