Před čtyřmi lety Kateřina Nash v Londýně ujišťovala: „Byla to má poslední olympiáda.“
Koncem roku 2012 pak podepsala se svým týmem Luna pouze jednoletou smlouvu, přestože jí nabídli čtyřletou, až do her v Riu.
Za další rok oznámila: „S cyklistickým ježděním po světě končím. Půl sezony prosedím v letadle. To už nechci.“
S manželem Marcusem zůstávat mnohem častěji doma v San Francisku, takový byl její plán.
Jenže... pokud sport milujete stejně jako ona, prostě si nemůžete pomoci.
Závodila dál, občas více, občas méně, v terénu bikovém i cyklokrosovém, odejít však nedokázala.
A čas plynul.
Období po Londýnu se překlopilo do období před Riem. Najednou jí ani rok 2016 nepřipadal až tak nedozírně vzdálený. Přesto ještě loni prohlásila: „Rio? Ne, tam nejedu.“
Ovšem byl tu ještě reprezentační kouč Viktor Zapletal, tedy chlapík, který je do horských kol zapálený a ponořený zhruba stejně jako Brazilci do fotbalu a samby zároveň. Ukecával ji a ukecával.
Letos na jaře na to šel jinak.
Jednoduše Kateřině Nash oznámil: „Pojedeš na olympiádu do Ria.“
Co si měla počít, že? Vykouzlí v obličeji nevinný pohled ve stylu „já nic, já za to vlastně ani nemůžu, že jsem pořád tady“. Načež vypráví: „S reprezentačním trenérem se člověk přece nesmí hádat. I když jsem stará asi jako on, musím ho poslouchat.“
Tak tedy Rio. Její páté hry. Třetí letní ke dvěma zimním.
V 38 letech se stala třetím nejstarším českým olympionikem v Brazílii - a také třetí nejstarší účastnicí klání bikerek.
Už v Atlantě 1996 startovala, ještě pod dívčím příjmením Hanušová, při olympijské premiéře horských kol. Stačí poznamenat, že tam tehdy reprezentovala i s mladou Kateřinou Neumannovou, abychom si dostatečně uvědomili, jak dávno to bylo.
Skončila devatenáctá. Když se už coby biková matadorka v Londýně 2012 na letní olympiády vrátila, dojela čtrnáctá, zklamaná. A pro úplnost: na zimních hrách byla mezi běžkyněmi na lyžích v individuálních startech nejlépe dvacátá.
V Riu před startem, zjevně dobře naladěná, vtipkuje: „Pojedu na zlato a v závodě se potom potkám s realitou.“
BOJIŠTĚ. Areál horských kol ve čtvrti Deodoro.
Po startu se v počáteční strkanici zasekne, ale rychle se posouvá vpřed. Najednou uhání český dres přede všemi a Nash tahá pole. Sama sebe přesvědčuje: Šlo o dobrý tah, radši jeď vepředu než dál, v těch točkách by to mohlo lehnout, trať je klouzavá a ze začátku jsou všichni vyjukaní.
Nezůstane na čele dlouho, pochopitelně. Pole se štěpí, prosívá a přeskupuje. Nash nyní šlape ve druhé skupince, s odstupem za vedoucím triem Jenny Rissvedsová, Maja Wlosczowská a Jolanda Neffová.
Zatím je to ode mě čistý závod, libuje si.
Ženou se kolem pestrobarevně natřených polorozpadlých domků. Mohou navozovat iluzi brazilské favely, ve skutečnosti jsou však cvičným bojovým prostorem brazilské armády, která má pod tratí jedny kasárna vedle druhých.
Ve čtvrtém kole z šesti stále zůstává ve hře o medaile osm bikerek. K Nash zezadu dorazí Catharine Pendrelová. Ve trojici na 4. až 6. místě teď šlape hned s dvěma Kanaďankami, kromě Pendrelové ještě s Emily Battyovou.
„Bylo mi jasné, že kdybych se kola Cathrine udržela až do cíle, tak jí v konci mohu přešpurtovat,“ bude později vykládat Nash.
Ale neudržela se.
ČESKO-KANADSKÁ BITVA. V závěsu za Emilií Battyovou.
Z čelní skupinky mezitím odpadá Jolanda Neffová, už ji mají na dohled, už jsou za ní. Jolanda letos neměla až tak dobrou sezonu jako loni, přemítá Nash. Aréna pro bitvu o bronz se doširoka otevírá. V tu chvíli si však na deodorském bojišti zavelí k útoku Pendrelová. Před největším táhlým kopcem v pátém kole ujíždí.
Nash se dlouho drží na páté příčce, dvacet vteřin od bronzu, zaostává snad o 150 metrů, bojuje, rve se, ale těch 150 metrů jí připadá stejně vzdálených jako rodné Prachatice od Kalifornie.
Vzpomene si na zimní hry v Salt Lake City, jak tam ve štafetě finišovala o čtvrté místo a šly po ní Kanaďanky. Teď má dvě Kanaďanky před sebou.
„Kdybych s nima mohla spurtovat o medaili, brala bych to. Ale už to nešlo. Tak jsem si konec závodu užila jinak.“
Dvaadvacetiletá Švédka Rissvedsová vítězí, suverénka dne s půlminutovou převahou. Za ní postupně dorážejí Wlosczowská, Pendrelová, Battyová. Čtvrtá Kanaďanka se vzápětí rozpláče, tak blízko k medaili měla.
Naopak pátá Kateřina Nash se na všechny směje už sto metrů před cílem. Široko daleko před ní, ani za ní nikdo, spurtovat už nemusí a o nějakou tu vteřinu přece nejde. Tak si to pořádně vychutnám, ne?
Plácá si na posledních metrech s diváky u hrazení. A vzápětí... „Říkala jsem si, že nemohu zvednout ruce nad hlavu, tak že zvednu aspoň nohy.“
Roznožka je její soukromou oslavou.
„Výborné to je. Na víc dnes nebylo,“ pyšně na ni hledí kouč Zapletal.
„Skvělá práce, gratuluju,“ říká jí, když k němu po závodě dorazí, a obejme ji.
„Děkujuuuu,“ odvětí Nash a pořád se směje. Krásný den. Krásný závod.
„Medaile nebyla daleko, ale nebyla ani na dosah,“ bilancuje. „Kdyby to šlo, tak ještě kousek přidám, ale i tak jsem moc spokojená. Odjela jsem jeden z nejlepších závodů v kariéře a páté místo je nádherné. Jsem ráda, že se to povedlo. Jsem ráda, že jsem do Ria vydržela.“
Ani nemusí sjet pohledem výsledky, aby věděla: „Z těch holek v první pětce jsem nejstarší. První ze sedmdesátých let. Takže jsem aspoň něco vyhrála.“
A jestli tohle byla už opravdu její poslední olympiáda?
„Počkáme si, uvidíme.“
Momentálně to řešit nemíní. Momentálně říká: „Jsem na sebe hrdá.“
Má proč.
