Byla to pro partu cyklistů z Dukly Brno paradoxní situace. Elitní čeští dráhoví sprinteři spolu žili, připravovali se, ale zároveň šli proti sobě.
Na olympiádu v Riu měli zajištěné jen dvě pozice. „Nejsme kolektivní sport, takže spolu sice trénujeme a kamarádíme se, ale zároveň jsme největší rivalové, takže to v určitých chvílích není jednoduché. Ale takový je prostě sport,“ konstatuje Pavel Kelemen.
Ten nakonec uzmul obě místenky – pro sprint i keirin. A právem, oba „kvótaplacy“ totiž vyjel právě on. „Desátý jsem byl už v Londýně, takže bych chtěl výš. Když budu mít den, byl bych moc rád do pátého místa,“ prozrazuje 25letý rodák z Domažlic svůj olympijský plán.
V Londýně jste startoval jako „bažant“. Cítíte se teď otrkanější?
Jsou to čtyři roky, takže zkušenější určitě budu. Ale pamatuju si dobře, jak jsem se probudil v den sprintu a cítil jsem se jako před maturitou. A myslím si, že teď to bude podobné. Před závody jsem nervózní pořád, a když nejsem, tak je to zvláštní. Ale zase nesmím být nervózní moc, tak to snad nějak ukočíruju.
Těšíte se i na všechen ten šrumec kolem?
To je právě dobré, že se nesoustředím furt jenom na dráhu, jaké mám nohy a podobně, ale jdu myšlenkami trošku jinam. To se mi v Londýně hrozně líbilo. Je určitě plus, že uvidím i jiné sportovce.
Třeba Usaina Bolta?
Zrovna Bolta jsem v Londýně potkal. Četl jsem jeho knížku a byl takový můj idol, protože v cyklistice žádný nemám. Je to fenomén, je rychlý, taky sprinter, stejně jako já je lehký i hubený, proto se mi zalíbil. Tak jsem si s ním chtěl dát selfíčko a vyprdnul se na mě.
Zamrzelo vás to?
Říká se o něm, že furt všechno dělá pro lidi. Pak se s ním chci jenom vyfotit, nikdo jiný ho neotravoval, jenom já. A řekl mi ne. Tak jsem byl trochu zklamaný. Jinak jsem selfíčka nesháněl.
Co říkáte problémům, o kterých se v souvislosti s Riem mluví?
Slyšel jsem o těch komárech, ale nějak to neřeším. Ani jsem toho o Riu moc nehledal. Až budu mít po závodech, tak se budu chtít podívat na památná místa, ale před závody nic jiného řešit nechci.
Povězte: je dráhová cyklistika víc zábava, nebo dřina?
Obojí. Když jste v těžkém tréninku, tak jste utahaný, všechno vás bolí, takže vás to ani nebaví. Ale pak jsou chvíle jako ladění výkonnosti, to mám úplně nejradši, protože mi forma většinou vylétne. Pak mám radost z té rychlosti, že to nebolí a jede to samo.
Ve volném čase taky sedáte na kolo?
My moc volna nemáme. A když ano, tak je kompenzační trénink, který je spojený s volným projetím na kole... Když si dám den dva bez kola, tak už sice nejsem ve své kůži, ale občas mi to prospěje.
Jak se vám trénuje na stařičkém brněnském velodromu? Není to na něm občas o zdraví?
Spíš je to o tom, že to hrozně drncá, takže když jezdíte trochu rychleji, tak máte zadek týden mrtvý. Přímo o hubu to není, na betonu je to spíš silovější a takové zpomalenější.
Neplatí potom těžko na cvičišti, lehko na bojišti? Na dřevěné dráze musíte mít pocit, že letíte.
Tam se všechno děje o hodně rychleji. Když tady trénujeme mezi sebou třeba sprint, tak na tu rychlost nejsme zvyklí. A když jednou zaspíte, tak už to většinou nedoženete. Takže bych řekl, že je to handicap.
Trénujete také za provozu na silnici. Jaká je to divočina?
Řidiči jsou občas paka. Někdy si říkám: škoda, že jsem tě nepotkal, když jsem jel v autě já, to bych si tě vychutnal. Oni jezdí schválně kousek vedle vás zrcátkem, těsně u vás zatroubí, případně vás předjedou a šplíchnou vás do obličeje ostřikovačem. Takže je to občas nebezpečné, ale nedá se nic dělat.
Dá se to srovnat s rizikem u keirinu, kde se na dráze v plné rychlosti přetlačujete s pěti soupeři?
Na to nemyslím. Jsem trošku vycvičený z bikrosu, kde lokty byly ve vzduchu i ve skocích. Už jsem si taky ustlal asi kolo před cílem, kdy jsme jeli nějakých pětašedesát, a drhnul jsem dřevo. Ale nemám z toho nějaký větší respekt.
Zato sprint je spíš o taktice. Studujete důkladně soupeře?
Jezdce znám a vím, jestli mají větší vytrvalost, nebo jsou spíš výbušnější, ale většinou to řeším až v jízdě. Když určujeme taktiku dopředu, tak ne vždycky se jízda vyvine tak, jak jsme se dohodli, a já mám přitom taktiku pořád v hlavě. Takže se mi líp jezdí na intuici.
Jak těžké je ve vašich disciplínách dohnat úplnou špičku?
V Dukle máme největší možnou podporu, ale velmoci jsou pořád trošku někde jinde. Pořád vidíte, že někdo dostal nová kola z tunelů nebo disky od jachtařů, cyklistika je už hrozně i o vědě. Ale já tohle nechci řešit, protože když nad tím přemýšlím, tak z toho mám akorát zamotanou hlavu. Chci se soustředit na sebe a předvést co nejlepší výkon.
