Jak dlouhá je vlastně cesta do Ria?
Kolik času vám zabere?
A kolik peněz stojí?
Plavkyně Barbora Závadová se zamyslí, načež vypočítává: „Od srpna mám v sezoně naplaváno 2 200 kilometrů, asi o 200 víc než loni.“
„Obnáší to 2 + 2 hodiny denně v bazénu, vždy šest dní týdně. Jen v neděli nedělám.“
„Za každým mým výkonem stojí až deset lidí. Rodiče, trenér Jaroslav Strnad, fyzioterapeut, masérka, psycholog, kouč na suchou přípravu, biochemik i další.“
„Celá sezona přijde se všemi soustředěními klidně i na 250 tisíc korun. Mám naštěstí podporu – jsem v A-reprezentaci a většinu nákladů tak platí centrum sportu.“
Cesta do Ria, to je zároveň i dohled nad jídelníčkem. Ale nehlídá si precizně denní dávky kalorií. „Jím, co potřebuju,“ vysvětluje. „Tělo si řekne. Poslouchám jen to tělo. Když si chce dát velkou porci špaget, dá si ji. Když požaduje jen salát, tak jen salát.“
Také oběti lemují pouť na hry. „Do školy bych ráda chodila častěji,“ vypráví studentka filozofické fakulty, oboru sociologie a ekonomie. „Občas mě mrzí, že nemám lepší studijní výsledky. Všechny zkoušky napoprvé nedávám. I když někdy mi nic jiného nezbývá, pokud si volím až poslední termíny.“
Ani na setkání s kamarády a rodinou nenachází dost času. „Babičky si občas zanadávají. Ale jsem v Praze, moc nestíhám dojíždět za nimi do Ostravy. A třeba by mě bavilo jezdit i víc na kole, jenže není kdy.“
Vidina Ria nicméně veškeré podobné touhy přehlušila.
Dnes skočí do bazénu při rozplavbě na 400 metrů polohový závod, a pokud vše vyjde, i ve večerním finále. Dvakrát už se vmáčkla mezi osmičku nejlepších světových plavkyň na mistrovství světa v dlouhém bazénu, což nemůže říci žádná jiná česká plavkyně její generace.
Loni v Kazani skončila pátá.
V celkem devíti minutách rozplavby a (snad) také finále se nyní rozhodne, zda 2 200 kilometrů plavby do Ria vedlo správným směrem.
Co se tedy musí povést, aby si sama řekla: Ta dřina i oběti stály za to?
„Český rekord,“ odvětí bez rozmýšlení. Čas pod 4:35,60. „Když se mi ho nepovede zaplavat, nebude to úspěch. Jsem na sebe přísná.“
Už na hry v Londýně 2012 odlétala coby kandidátka finále – a vůbec svoji roli nezvládla. Letos věří: Jsem v psychické pohodě.
Přispívají k ní i drobnosti. Třeba minulý týden, při soustředění v brazilském Arajacu. „Mají tam záchrannou stanici pro želvy. Mohli jsme vzít maličké želvičky a vypustit je do moře. To se vám jen tak nenaskytne.“
Na psychice však začala Závadová pracovat mnohem dříve. „Trenér mi připomínal, že všichni budou připravení stejně a rozhodne ta hlava.“
Má vlastní tajnou meditaci. S psychologem se zaměřila též na imaginaci závodu. „Představuji si, jak jdu na start, jak ho plavu a doplavu. Nervová zakončení v těle přitom pracují podobně jako při závodě. Jsem i typ, kterého velká tribuna moc nepodpoří, proto se snažím takové vjemy odbourat a soustředit se na sebe.“
Trénovat chodila v Riu do menšího bazénu, nikoliv do hlavního olympijského. „Potom mě ten hlavní při závodě příjemně překvapí,“ věří.
Barboře Závadové je 23 let. „Čtyři roky od Londýna uběhly strašně rychle,“ soudí. „Nehodlám končit, další olympiáda snad ještě bude. Ale za každou je strašná spousta práce a neúspěch pak člověka tolik mrzí.“
Nemíní se uklidňovat slovy: Třeba poplaveš i v Tokiu 2020.
Platí pro ni: Tady a teď.
Dnes!
