Rudolf Burkert se jmenuje.
Je to rozený sportovec, zimní všeuměl. Rodák z Polubného v Jizerských horách, syn české maminky, po otci ale Němec.
I proto, když v Mořici přichází do skokanského areálu, jeho svetr zdobí také znak HDW, Hlavního svazu německých spolků pro zimní sporty. Kolem můstku postává přes osm tisíc fanoušků a očekává náramnou podívanou.
„Je to můstek mamutí!“ píše časopis Zimní sport. „Činí dojem grandiózního oltáře, kde bude obětován jeden z nejvyšších divů lidské síly, pružnosti a odvahy - lyžařský skok delší než 65 metrů.“
Tak daleko Burkert nedopadá. Poprvé zapisuje 57 a podruhé 59,5 metru, i přesto na konci závodu slaví: má bronz!
Z československé výpravy, která měla 27 členů a 2 náhradníky, nejvíc vynikl Rudolf Burkert. Ten se díky bronzu ve skoku na lyžích postaral o premiérový medailový zisk pro @olympijskytym v historii zimních her. https://t.co/7DTjLtcmWo
„Ve vzduchu zlomí Burkert tělo v úžasný předklon, aby v bezvadném stylu dopadl,“ vyzdvihují reportéři a úspěch považují za senzaci. O jak velkou jde, potvrdí až roky následující. Na dalšího neskandinávského skokanského medailistu si totiž olympiáda musí počkat až do roku 1956.
Favorizovaným Norům sice v Mořici patří první dvě místa, jenže jejich největší hvězda, Jacob Tullin Thams, nezvládá první kolo. Ve druhém proto vyhlásí: „Musím riskovat.“ Nedbá na nastavený nájezd a spouští se ze samého vrcholu můstku.
Doletí na hranici 73 metrů. Je to jasně nejlepší výkon závodu, jenže nezvládá dopad a místo ceremoniálu míří do nemocnice.
Příběhy ZOHRetro seriál iDNES.cz přináší příběhy slavné, zapomenuté, úsměvné i bizarní 1. díl: Chamonix 1924 2. díl: Svatý Mořic 1928 |
To Burkert odjíždí s bronzem zpět do Československa. Je prvorepublikovou hvězdou, a to i díky své povaze: své skoky totiž doprovází všemožnými kousky a i mimo ně baví lidi.
Tradují se historky, jak při své svatbě skáče z můstku v obleku a s nevěstou v náručí. A nebo jak už v pokročilém věku ukazuje mladým: Hoši, takhle se to má dělat!
Je třeskutá zima, stopa i dopadová plocha harrachovského můstku jsou až příliš ledovaté, což se skokanům nelíbí. „Tak mi ten vercajk pučte,“ zvolá postarší Burkert a s dýmkou v ústech se spouští dolů.
V roce 1933 se Burkert ještě stává skokanským vicemistrem světa, načež ho o rok později zastavuje komplikovaná zlomenina nohy. I když jak se to vezme… Blíží se válka a Burkert je jako invalida ušetřen vojenského nasazení ve službách třetí říše.
Po válce není odsunut a pracuje jako řidič a vlekař v okolí Tanvaldu. Komunisté se jeho úspěchy příliš nechlubí. Když už, tak ho počešťují z Burkerta na Purkerta. V závěru šedesátých let odchází do západního Německa, kde v jedenaosmdesáti letech umírá.
Skeleton, šance na zmrzačení
Ale zpět na hry do Svatého Mořice.
Účastní se jich 464 sportovců. Těch českých je 26 a poprvé mezi nimi figuruje i žena, krasobruslařka Libuše Veselá.
Jejímu startu předchází dramatická situace. Její sportovní i životní partner Vojtěch Veselý nedostává na gymnáziu, kde vyučuje, volno. Až dopis z ministerstva vše zachrání.
„Velectěný pane profesore, v záležitosti dovolená na olympiádu sděluji, jak ostatně už možná již sám budete věděti, že ministerstvo školství vám uděluje dovolenou na měsíc únor,“ stojí v něm.
☝️ Ne všichni sportovci to měli tak jednoduché, aby mohli na hry odcestovat. ⛸️ Krasobruslař a profesor gymnázia Vojtěch Veselý málem nedostal v práci dovolenou. Nakonec v závodě sportovních dvojic skončil se svou ženou Libuší na 12. místě. ⤵️
@narodnimuzeum https://t.co/xs3cMAximB
Závodí se i ve dnes dvou nepříliš rozšířených sportech, vojenských hlídkách (předchůdci biatlonu) a koňském skijöringu. Největší pozornost však poutá novinka v podobě skeletonu.
„Nejriskantnější zimní sport, oblíbený u amerických a anglických snobů, s padesátiprocentní šancí na zmrzačení či zabití,“ popisuje ho tisk.
Do závodu se pouští jen deset statečných. Ti další vzdají nebo po tréninku končí v nemocnici.
„Od startu přestřižením lana, na kterém startující nad ohromným ledovým žlabem visí, vypouštějí tyto hazardéry se životem. Leží na břiše na svých malých ocelových sáňkách, mazaných hovězím lojem, a řídí je botami ozbrojenými ocelovými drápy.“
David Carnegie, 11th Earl of Northesk (24 September 1901 – 7 November 1963) was elected a Scottish representative peer. He was also a skeleton competitor who won a bronze medal at the 1928 Winter Olympics in St Moritz in Switzerland https://t.co/6q5VkNyP2G
Brit John Cuthbert Moore si při pádu před ostrým startem láme žebra, ošklivě si pořeže obličej a lékaři mu účast zakážou. Nehoda potká i jeho krajana Davida Carnegiho, který hned v první jízdě ulamuje brzdu. I přesto však končí třetí před dvěma americkými bratry Heatonovými.
Hry oblevy i mazače-alchymisty
Jsou to i hry nepříznivého počasí.
Slavnostní ceremoniál doprovází sněhová bouře a mráz, jenže další dny v mnohém připomínají jaro. Obleva spláchne závod na 10 000 metrů rychlobruslařů, když promění ledový ovál v kapalný rybník.
A před lyžařským maratonem na 50 kilometrů způsobí teplý fén vzestup teploty ze tří na pětadvacet stupňů.
„Nedá se jet,“ naříkají běžci a třetina jich odstupuje. Jen Švédům se daří a Per-Erik Hedlund, jenž mimo olympijské hry šest dní v týdnu pracuje v lese a jen sedmý den trénuje na lyžích, za sebou nechává soupeře o 22 (!) minut.
„Hedlund je silný jako kůň, mrštný jako veverka a má plíce jako lovecký pes,“ velebí Švédové svého miláčka.
Soupeři však upozorňují i na něco jiného. Na „zvláštního mazače-alchymistu“ (rozumějte: servismana), který je součástí týmu Seveřanů.
Olympic Winter Games, St. Moritz, 1928. See you there! https://t.co/0esyP1026A
Hokejovou Kanadu tentokrát reprezentuje výběr torontské univerzity. Organizátoři ji nasazují až do finálové skupiny, kterou jasně vyhrává se skóre 38:0.
A s ještě větší lehkostí protančí krasobruslařským kláním Norka Sonja Henie.
Sonja Henie, norská krasobruslařka, na hrách ve Svatém Mořici.
Kreace „Umírající labuť“ v podobě ani ne šestnáctileté dívenky okouzlí diváky i porotu. Po triumfu se Henie v šatně zhroutí úlevou a rozhovory za ni musí dávat otec. Začíná nová éra krasobruslení, po Mořici ještě Norka zvítězí na hrách v Lake Placid 1932 i v Garmisch-Partenkirchenu 1936.
A kde jsem já?
Švýcaři představují moderní vymoženosti. „Čas startujících bobů měří se zvláštním elektrickým počítadlem. A na skokanském můstku jsou startér, soudcovská tribuna a doskočiště spojeny telefonem,“ všímají si čeští novináři.
Jenže ne vše se podaří.
Rozhodčí sdruženářů se na žádnou technologii spolehnout nemohou. Po závodě vezmou tužky a papír a body ze skoku a běhu sčítají ručně.
Počítají dlouho. Jenže každému vycházejí rozdílná čísla.
Po deseti hodinách konečně oznamují pořadí: 1. Johan Gröttumsbraaten, 2. Jon Stensrud (oba Norsko), 3. Paavo Nuotio (Finsko). „A kde jsem já?“ oponuje další z Norů Hans Vinjarengen. Rozhodčí na něj zapomínají. Až dalšího dne odpoledne, když už se závodníci rozjíždějí domů, vydávají opravu: Vinjarengenovi patří stříbro, Nuotio ať vrátí medaili.
Severské kombinace se účastní i Burkert. Ve druhém kole skokanské části sice zapisuje 62 metrů, kvůli nepříliš podařenému běhu však končí dvanáctý.
Zklamaný ale není.
Vždyť díky němu Československo slaví první medaili ze zimních her.
