Uvolněnější už do slalomu jít nemohl.
Zlato z alpské kombinace měl v kapse a středeční závod v Jen-čchingu si mohl jen užít. Tak to dělal a první kolo vyhrál o dvě setiny.
„Ta první jízda byla velmi dobrá, jel jsem na svém limitu. Pár drobných chyb tam bylo, ale celkově se mi povedla,“ usmíval se.
Ta druhá už byla o něco slabší.
Ale vážně jen o něco. V součtu obou jízd totiž Johannes Strolz nestačil pouze na francouzského slalomářského démona Clementa Noëla.
Rakušan Johannes Strolz během prvního kola olympijského slalomu.
Slušné na někoho, kdo ještě před měsícem nebyl součástí extrémně silného rakouského olympijského týmu a kdo před půl rokem rozdával pokuty.
„Dnes to znovu bylo opravdu dobré. Letošní slalomy ukazují, že spousta kluků dokáže lyžovat hodně rychle. Musíte jet na 100 procent, jinak nemůžete nikdy vyhrát. A proč je zrovna slalom tak vyrovnaný? Můžete ho trénovat na mnoha místech na světě, což je pro náš sport skvělé,“ říkal.
Na krku už mu přitom visela druhá olympijská medaile.
Tu první získal před týdnem v alpské kombinaci, čímž napodobil svého tatínka Huberta, který této disciplíně kraloval na hrách v Calgary 1988. Na stejném místě získal i stříbro v obřím slalomu.
Francie slaví, olympijský slalom ovládl Noël. Češi nezvládli první kolo |
I syn tak nyní má zlato a stříbro, a oba jsou tak úplně první dvojicí, která získala zlatou medaili v alpském lyžování na olympijských hrách.
Úspěšná rodina.
„A hlavně, hodně podporující. Oni ví, jak tvrdě jsem pro tohle pracoval, proto velká část těchto medailí patří jim. Vždycky mě podporovali, vždycky mi věřili a pak je to všechno jednodušší. Dokážete věci, které se vám zdají nemožné,“ vyprávěl spokojeně.
Proč mi to nejde?
Sám se na lyže poprvé postavil ve dvou letech.
Zkoušel taky lezení, cyklistiku nebo fotbal, ale na dvě prkna ho to jaksi instinktivně táhlo víc.
„Lyžování mě vždycky bavilo, a přestože jsem jako dítě moc nepřemýšlel, tak ta vášeň ve mně vždycky byla hlavně na svahu,“ líčil.
Sám si otce na lyžích nepamatuje, kariéru ukončil, když byly Johannesovi dva roky. Jeho úspěchy tak docenil až o něco později.
„Postupně mi docházelo, čeho dosáhl a co to tehdy znamenalo,“ vyprávěl.
Jasně, že chtěl jít v jeho stopách.
Který syn by nechtěl napodobit svého úspěšného otce? Jenže to nešlo. Milovník Didiera Cucheho se jen těžko prokousával do rakouského národního týmu.
V sezoně 2018 třeba skončil ve Světovém poháru až 141., o rok později byl 68., pak zase 120., loni 100.
Nevypadalo to, že by sám udělal jakoukoliv díru do světa, a tak to možná i trochu vzdal. Z deseti závodů Světového poháru v minulé sezoně dokončil pouze tři.
Nejlepším výsledkem bylo 14. místo, a to na rakouský nároďák prostě nestačilo.
V létě tak začal pracovat jako policista. Řídil dopravu, policejní auto, pracoval taky na rodinné farmě. Dělal všechno, aby si vydělal peníze na další sezonu, protože svaz už ho finančně odmítl podporovat.
Pochopitelně mu pomohla také podpora nejbližších.
„Díky hlavně mým rodičům, že mi vždycky byli příkladem. Díky nim jsem pracovitý, pokorný a trpělivý. I v temných časech se rád posouvám, což je důvod, který mě dovedl až na olympiádu,“ má jasno.
Jeho zlepšená výkonnost ho nakonec vrátila do národního týmu v prosinci.
Nedokončil sice první dva závody, ten třetí ale rovnou vyhrál. V Adelbodenu 9. ledna s číslem 38 ovládl slalom a zajistil si místo v Pekingu.
Všechno je možné
Do Číny pochopitelně nepřijížděl v roli velkého favorita.
Původně vlastně ani neměl jet alpskou kombinaci, jenže se uvolnilo místo, a tak si řekl: Proč to nezkusit?
Problém byl, že neměl lyže na sjezd, a tak si je půjčil od olympijského šampiona ze super-G Matthiase Mayera.
„A byly perfektní, absolutní rakety. Evidentně má fakt hodně rychlé lyže,“ děkoval svému reprezentačnímu kolegovi.
Hlavně díky tomu byl po sjezdu čtvrtý, což byla mnohem lepší pozice, než s jakou tento výborný slalomář počítal. Když pak na to navázal suverénně nejrychlejším slalomem dne, alpskou kombinaci na olympiádě vyhrál o více než půl vteřiny před Aleksandrem Aamodtem Kildem.
„Tohle pro mě znamená celý svět. Jsem tak vděčný za podporu všech lidí, hlavně své rodiny. Vždycky mi věřili a teď se mi splnil sen – získat stejnou medaili, jakou má můj otec. Konečně se všechny ty oběti vyplatily, konečně se vyplatila všechna ta dřina,“ rozplýval se. „Když si vzpomenu na obrázky mého otce se zlatou medailí, je pro mě těžké nebrečet.“
K medailím mu blahopřál rakouský ministr vnitra Gerhard Karner a nebyl snad nikdo, kdo by mu je nepřál.
Vždyť si toho prožil tolik.
„Vždy to byl skvělý sportovec, měl výbornou kondici, ale nemá za sebou lehké roky. Je to fakt neuvěřitelné, jak se zvedl, skvělý příběh,“ ocenil ho kouč slalomářů Paul Schwarzacher.
A Strolz jen dodal: „Myslím, že jsem dobrým příkladem toho, že se nikdy nemá nic vzdávat. Všechno je možné.“
