Jak to bylo s tím ramenem? Mácha si ho pochroumal v předcházejícím utkání s mistrem světa Pohlem z Německa. Dokonce se zvažovalo, zda má český zápasník do finále vůbec nastoupit.
„Ale já byl zvyklý překonávat bolest,“ vysvětluje. Hala tenkrát bouřila, pokřikovalo v ní plno Řeků. Včetně jejich krále Konstantina, který byl nachystaný předat po souboji zlatou medaili svému krajanovi.
„Jenže já mu k tomu nedal šanci,“ pochvaluje si Mácha.
Nejen navzdory bolavému ramenu, ale i nedávno přechozené chřipce, stejně jako krvavému šrámu v obličeji, který mu museli během utkání lékaři ošetřovat.
Tolik smůly! Mládenec, jenž k zápasnické žíněnce přešel před lety od šachovnice, ji všechnu překonal. „Byla to pak velká sláva. Od legendárního Frištenského jsem byl prvním českým vítězem v zápase,“ vzpomíná.
Na příští olympiádě v Montrealu byl ke zlatu zase blízko, Rus Bykov se ale z jeho medvědího objetí v kritické chvíli vymanil a triumf byl fuč. Pro tentokrát. Za dobu své kariéry nasbíral Mácha mnoho medailí, má je doma vystavené v hale. Tedy – kromě těch olympijských. „Ty mám jinde,“ tvrdí.
Kde, to neřekne. Už dvakrát ho vykradli, trofejí si zloděj nevšiml. Rozhodně mu proto nechce dát návod, aby byl potřetí úspěšnější.
A jen tak mimochodem – ani zdaleka nemá ve sbírce jen zápasnické diplomy. Po tatínkovi zdědil vášeň k holubům, se kterými se stal třikrát mistrem republiky. „U holubů je to jako u dostihových koní,“ míní. „V první řadě musíte mít genetickou kvalitu. Z koně z lesa taky nevychováte vítěze Velké pardubické.“
Kdepak, rozhodně se neztratí ani v tomhle oboru. Se svými holuby se dokonce podíval i na olympiádu. A i na ní získal medaile, stejně jako na té „lidské“.
Neběhal kvůli tomu sice hlubokými brázdami jako kvůli zápasení před Mnichovem 1972, ale ani tenhle úspěch nepřišel sám od sebe. „Je to stejně složité jako trénovat lidi. Vždycky se musí hodně vědět a hodně chtít.“