Doma v Havířově se stará o nemocné rodiče, sport sleduje v televizi, má částečný invalidní důchod. "Ale i přitom, jak jsem na tom zdravotně špatně, mám sponzora, dostávám nějaké peníze."
Bolest těla zničeného velkými váhami a rozbitého mnoha zraněními, která poničila jeho kariéru, tlumí hrstmi prášků. "V takových sportech s tím musí člověk počítat," říká jedenapadesátiletý Zaremba.
Byl vzpěračský talent. Dřel, přidával si a huntoval tělo, chtěl být nejlepší. Užíval doping, který patřil k tehdejší éře. "Bylo to normální, jako když piju čaj. Brali ho všichni," říká Zaremba.
K silovému sportu jej přivedl o čtyři roky starší bratr. "Dělal jsem hokej, ale u vzpírání jsem zůstal, i když bych to nikdy neřekl. Až když jsem byl starší, kolem dvaceti, uvědomil jsem si, že se v něm dá něčeho dosáhnout a dostat se na olympiádu. Nakonec z toho byla zlatá."
. Osudy zlatých medailíSeriál k olympijským hrám Čtěte denně Dnešní, 29. díl Předchozí díly seriálu najdete ZDE. |
Věřil, že po olympijském vítězství bude bohem taky. Že zazáří ještě na olympiádě 1984. Jenže do Los Angeles jako sportovec ze socialistického bloku nemohl. Navíc si předtím těžce poranil loket. A pak kolena. Roku 1987 skončil, mozek ani tělo už nechtěly dál trénovat.
Nastalo prázdno. Nedbal, když mu po olympiádě dokonce předseda vlády Štrougal radil, ať ve vítězné euforii vystuduje trenéřinu, ačkoli nemá maturitu. Zaremba chtěl vzpírat. "Jak jsem byl tvrdý ve sportu, měl jsem jít i po kariéře. Jenže na to jsem byl měkký," litoval pak v televizním pořadu Třináctá komnata.
Místo slávy vyučený důlní zámečník zmizel po kariéře v uhelném podzemí. "Myslel jsem, že mě kariéra olympijského vítěze zabezpečí tak, že už manuálně pracovat nebudu muset."
