Teď platí, potí se a leží na střelnici znovu. Je mu 47 let a 20 let po Soulu jede zase na olympiádu. "Šel jsem za tím."
Loni získal s týmem zlato na mistrovství Evropy. Letos si výkony řekl o olympijskou nominaci. Ale do té doby si většinou cesty na závody, vybavení i střelivo – ránu za šest korun – platil sám.
"Bylo to víc peněz než za stříbrnou medaili." Tedy víc než půl milionu korun. "Ale ani stříbrná medaile by mě nezahojila. Kvůli penězům to nedělám. Tu cestu jsem si vybral sám a podstoupil ji i s rizikem, že z toho nic nebude."
Živí se prodejem střeleckého vybavení, kabáty a oblečení českých reprezentantů jsou od něj. "I zahraniční soupeři na olympiádě mají moje vybavení. Je to fair play."
Trénuje o víkendech, jinak se věnuje podnikání. Aby mohl na olympiádu, musel pracovat ještě víc. "Před hrami si nadělávám," říká po návratu z pošty, kde rozesílal balíky zákazníkům. "Nasměroval jsem je, aby si zařídili vše potřebné. Teď už chci mít klid."
. Osudy zlatých medailíSeriál k olympijským hrám Čtěte denně |
Vzpomíná na to, jak jej Soul 1988 překvapil vyspělostí moderního velkoměsta. On na střelnici všechny zaskočil tím, jak rychle odstřílel základní část závodu. Na absolutní nástřel – 600 bodů ze 60 ran – mu stačilo pouhých 25 minut. Pak jen čekal, jak dopadnou další.
A finále? "Byla to otázka náskoku. Střílel jsem stejně jako ostatní, ale ty dva body stačily, abych odrazil nápor Korejce a Maďara."
Pak jen tak mimochodem poznamená: "Ti už nestřílejí."
On však ano. Na olympijské úrovni. A zase jako kulomet? "To si netroufám říct. Záleží na podmínkách, jestli bude foukat, přijde bouřka. Umím střílet 25 minut i hodinu."
