Co vás první napadlo, když jste je měla všechny čtyři na krku?
Je to za mnou, jsem nadšená. Můj nejdivočejší sen byl hrát na jedné olympiádě. Myslela jsem, že po Atlantě 1996 skončím. Začala jsem s modelingem, hrála v Evropě. A teď tu ještě jsem a hraju. Říkám holkám, aby si napsaly své cíle, protože mohou dosáhnout čehokoli.
Motivovala jste spoluhráčky tím, že chcete získat čtvrté zlato v řadě?
Ne. Spousta hráček je pověrčivá, takže jsme nechávaly některé věci nevyslovené.
Jak vám bylo během finálového dne?
Byla jsem klidná, věděla jsem, že musím hrát fyzicky, nastartovat náš tým, být agresivní. Aby spoluhráčky věděly, že tam jsem a jsem připravená bojovat za všechny.
Mají vás za vzor?
Už toho začínám mít plné zuby. Všechny říkají, jak byly malé, dívaly se na mě, chtěly být jako já, pak mě potkaly v přípravném kempu, žádaly o podpis. Nevypadám staře, ale cítím se tak víc a víc, čím častěji tyhle příběhy slyším.
Je nějaká naděje, že byste bojovala o pátou zlatou?
Určitě ne.
Kde jste měla uschované předchozí zlaté medaile, které jste si vzala s sebou do Pekingu, abyste mohla mít na krku všechny čtyři najednou?
Na pokoji zabalené v čínském saténovém sáčku. Nikdy jsem o ně neměla obavy. Ale sáček už bude na čtyři medaile malý, musím najít jiný. Doma je dám do bezpečnostní schránky. Moc je neukazuju.