V jednadvaceti letech byl na vrcholu sil. Kdekdo čekal, že půjde ještě výš. Jenže mezidobí mezi Aténami a olympiádou v čínském Pekingu pro něj bylo všelijaké. Dokonce zvažoval i konec kariéry. "Měl jsem několik krizových okamžiků. Chtěl jsem skončit," přiznal Hanák.
Veslař pražské Dukly všechny problémy překonal. A v Pekingu, odkud mailem odpovídal na otázky, může svou kariéru zase nastartovat.
Do Atén jste odjížděl jako mladíček, teď jste o čtyři roky starší. Bude v tomto ohledu olympiáda v Pekingu jiná?
Těžko říct. Určitě jsem zkušenější a ostřílenější. A nejen po sportovní stránce, ale i životem.
Asi vím, na co narážíte. V roce 2006 jste kvůli operaci slepého střeva vypadl ze sestavy a v jednu chvíli se zdálo, že už se do ní ani nevrátíte. Prý jste přemýšlel i o konci kariéry.
Měl jsem krizové momenty, které jsem naštěstí ustál. Musel jsem se pořád držet takového nasazení, které mě drželo na špici. O konci jsem opravdu uvažoval, ale vždy převážily důvody, proč zůstat.
Po Aténách to vypadalo, že párová čtyřka bude chloubou českého veslování. Ale žádný výrazný úspěch už nepřišel.
Byly to zvláštní roky. Po minulé olympiádě se nám ani jednou nepovedlo zajet výborný závod, se kterým bychom mohli být spokojeni.
I proto nebudete v Pekingu platit za jednoho z hlavních favoritů. Na druhou stranu však nebudete pod takovým tlakem na medailové umístění.
Může to být výhoda. Do Atén jsme odjížděli s ambicemi na medaili, ale bez olympijských zkušeností. Neměli jsme co ztratit. Teď obhajujeme stříbro, ale nikdo nás za favorita nepovažuje. Psychicky mi to určitě pomáhá. Sám jsem totiž nastavený tak, že na startu není soupeř, na kterého bych si nevěřil. V Aténách třeba všechny překvapili Rusové.
Proč bychom to teď nemohli zopakovat my?
Váš kolega David Jirka tvrdí, že úspěchem bude postup do finále.
Být ve finále je slušné, ale stačit mi to nebude. Vím, jak tvrdě jsme makali a jakou máme fyzickou kondici.
Za sebe můžu říct, že jsem v nejlepší fyzické formě, v jaké jsem kdy byl. Nikoho ze soupeřů se nebojím.
V Pekingu jste už od pondělí. Jak se vám v čínské metropoli líbí?
Olympijská vesnice je úžasná. Je moderní, dobře vybavená. Jídelně zatím dávám dvojku, ale předpokládám, že až se olympiáda rozjede naplno, bude to za jedna. Bál jsem se dopravy, ale pomáhají jí olympijská omezení. Dnes jezdila jen auta se sudým posledním číslem na poznávací značce, vyhrazené olympijské pruhy jsou navíc bez výjimky prázdné. Podél silnic stojí se stometrovým odstupem v pozoru vojenské hlídky. V tom dusnu a vedru jim opravdu nezávidím.
Počasí je asi velký problém, že?
Smog v Pekingu je opravdu drsný, teplota navíc nejde pod třicet stupňů a hodně únavná je vlhkost vzduchu. Hotová prádelna. Ale počasí se hodně mění. Když jsme přijeli, ukazovali nám fotky kanálu, na kterém pojedeme. Vymetená obloha, slunce a bezvadná viditelnost, dohlédnout se dalo až na několik desítek kilometrů vzdálené hory. Jenže den poté jsme viděli sotva na pět set metrů.
Jak se k olympionikům chovají samotní Číňané?
Zatím jsem poznal hlavně asistenty v olympijské vesnici. Je tady obrovské množství převážně mladých lidí. Jsou neskutečně ochotní a zdvořilí. Holky mi braly tašky z rukou, abych je nemusel nosit. Ale to jsem opravdu nemohl dopustit, všechno jsem si odnosil sám. Trochu rozpačitý moment nastává, když vstupuji do našeho domu. U dveří stojí asistentka a každému otvírá. Je to nezvyk. I proto jsem se pustil do studia čínských větiček, abych aspoň mohl správně poděkovat, pozdravit nebo něco krátkého říct.
Aspoň můžete po olympiádě své znalosti čínského jazyka předvést kamarádům v Uherském Hradišti, ne?
To je pravda. V Hradišti se určitě objevím. Svůj původ nikdy nezapřu, jsem na něj pyšný. Ale domů se bohužel často nedostanu. Hradiště mám rád. Letos jsem byl navíc vyhlášen nejlepším sportovcem regionu. Takové ocenění potěší.
