"Koudelka byl ňouma. A takový být judista nemůže. Judo je chytrý sport pro vyzrálé lidi," říká jednadvacetiletý Ježek, jedna z českých medailových nadějí pro Peking.
Není k vzteku, že i když olympiádu vyhrajete, bude nejslavnějším českým judistou asi stejně Koudelka?
Co nadělám, chtěl bych se jednou aspoň dostat do jeho stínu (smích). Ale jasně, vím to. Když se řekne judo, vybaví se Čechům právě tenhle film.
A taky tělocvična, ve které válel kdysi Koudelka a dnes vy.
Pravda, točilo se to u nás nahoře v sokolovně. Dole ve vrátnici, jak jste procházeli, do mikrofonu zaznělo to filmové: "Franto, už jde!" Ve filmu to prostředí poznám naprosto bezpečně, protože vrátnice se za ty roky vůbec nezměnila.
Slyšíte často narážky, že jste jako Koudelka?
Mezi judisty vůbec. A u kamarádů mám jiné přezdívky. Na gymplu jsem měl třeba "ředitelskej", protože moje máma tam dělala ředitelku.
Maminka byla atletkou a gymnastkou, tatínek házenkářem. Netlačili vás spíš do těchto sportů?
Ne, zkoušel jsem leccos. U každého sportu jsou slasti i strasti. I s panem Kasíkem, který mě teď trénuje v judu, jsme měli pár let boje.
Čeho se týkaly?
Byl jsem mladej a blbej. Myslel jsem si, že jsem v patnácti nejchytřejší. Chtěl jsem si dupnout.
Co jste si chtěl vydupat?
Hlouposti. Puberťácký výmysly. Řekl jsem: Ne, to se mi nechce dělat.
Váš trenér říká: O své vyzrálosti mě Jaromír přesvědčil, když odsouhlasil svůj přechod z váhové kategorie 81 kilogramů do 73 kilogramů.
Mě to v posilovně moc nebaví. V "jednaosmdesátce" je to hodně postavené na síle. Sedmdesát trojka je pořád v pohybu. Shazuju do ní, ale je to pro mě hratelnější.
. Co se mu vybavíKdyž se řekne Čína 1. Smog v Pekingu: Každý jím teď straší. Uvidíme, jestli to není zveličené. 2. Velká čínská zeď: Jestli budu mít čas, rád bych ji viděl. Historie mě zajímá. 3. Miliarda lidí: Davy v ulicích? Neděsím se toho. Byl jsem v Tokiu a to mě vyléčilo. Jdete přes přechod a proti vám sto padesát lidí. To se zarazíte. Ale pak vám to přijde normální. 4. Střelný prach: Číňané ho vynalezli. Na ohňostroj při zahájení olympiády se těším už teď. To bude gigantické. 5. Tibet: Hodně se teď přece řešil. |
Pravda. Tedy do určité míry.
Jsou snad svaly v judu na obtíž?
Můžou být. Když je člověk až moc silný, tak se nehne. Neotočí se do chvatu. To už je krása juda. I ten nejsilnější Zekon někdy uklouzne po slupce od banánu a spadne. Velkou roli hraje psychika. Tak osmdesát procent.
Tak to může být vaše výhoda. Před Pekingem nevypadáte nervózní.
Na každé závody jezdím v pohodě. Největší stres mám, abych shodil na správnou váhu. Tím jsem v podstatě vyhrál sám nad sebou. To je pro mě v judu největší dřina.
Jak shazujete? Razantní dietou?
Musím běhat, potit se. Nepřejídám se jako obvykle.
Jako obvykle?
No jo. Za přejídání mě trenér docela peskuje.
Jak vám potom je, když v době shazování vidíte na menu napsáno třeba "šťavnatý steak"?
Nemám problém. Už jako malý jsem se naučil najíst se pohledem. Měli jsme závody a v televizi běžela Prima vařečka. Díval jsem se a představoval si chuť těch různých dobrot. Jako bych je měl skutečně na talíři.
Fungovalo to?
No, vlastně zase tolik ne (smích). Ale lepší než nic.
Je pravda, že vám maminka odměnou za úspěch navařuje dobroty?
Je skvělé, když si dá člověk po týdnu dřiny pořádně jídlo, guláš se šesti nebo grilované kuře. To je velká odměna. Hlavně za to, že se člověk předtím uhlídal, nepřejídal se.
Už máte slíbenou nějakou pochoutku za Peking?
Slíbeno mám tak akorát od trenéra, že mi dá pokoj. Pro maminku, stejně jako pro mě, bude největší odměna, když se vrátím v pořádku domů.
To by bylo jídlo. A jak to mají judisté s alkoholem?
Alkohol? Co to je?
Že byste nevěděl?
Ale ano, vím. Je to zkáza lidstva (smích). Člověk se musí nějak odreagovat. Když někdo chce pít, tak proč mu v tom bránit.
Divil jste se, když jste se v MF DNES našel v kolonce medailových nadějí pro olympiádu. Proč?
Zajímalo by mě, jak jste na to přišli. V olympijské kvalifikaci se mi povedly dva turnaje, to je pravda. Ale nejsem horký favorit. Pro mě je pocta jet na olympiádu s ostatními.
Jste připravený, že vám Peking může změnit život?
Říká mi to dost lidí. Může se to stát, nemusí. Pokud se to stane, nezpychnu. Jistě, chci vyhrát. Jako všichni ostatní. Tím spíš, že mám vlastně dvojitou motivaci.
Jak to?
Mám menší sázku s tatínkem.
Jakou?
Tatínek nesnáší knírky. Hrozně je nesnáší. Strašně moc. Ale když přivezu medaili, bude si ho muset nechat narůst. A pokud to bude zlatá, tak i s bradkou.
To abyste se snažil!
Jasně. Ale beru to tak, že mě čekají normální závody. Sice s olympijskou hlavičkou, nicméně pořád to jsou jenom závody.
. Naděje pro Peking
9. dubna vyšlo: Barbora Špotáková (atletika) 21. července: Hana Machová a basketbalistky
|
Jste hodně v klidu. Šel jste vůbec někdy do zápasu se strachem?
S respektem. Ten cítím ke každému soupeři. Nikdy mi nejde hlavou: Tebe "hodím" a jdu domů. Bát se? Se strachem nevyhrajete. Slyším to spíš od svých soupeřů. Jako loni. Prý: "Hele, jdu proti Ježkovi, to dostanu do držky."
Co strach v normálním životě?
Ten mám. Aby taky ne, to bych byl stroj. Mám strach ze tmy. Když jdu tmavou ulicí, tak si třeba vsugeruju do hlavy, jestli mě někdo nepřepadne.
Toho se obává nejlepší judista v republice?
Jo. Nebo třeba, že někdo něco vyprovokuje na nějaké diskotéce.
Máte snad podobnou zkušenost?
Mám. Když jsem střízlivý, v životě se nepoperu. Řeším to diplomaticky. Ale s alkoholem se někdy nechám vyprovokovat. Třeba jsme byli v hospodě s dalším judistou Petřikovem, který se tam kvůli menisku ploužil o berlích. A někdo se do nás začal navážet. Já byl trochu pod parou, tak jsem si to nenechal líbit. Řekl jsem asi něco špatnýho. Zbytečně se to vyhrotilo.
Jak to dopadlo?
Dostal jsem po tlamě.
Cože? Vy?
Ano, já. Mluvil jsem, mluvil a najednou jsem ji chytnul. Až potom jsem řekl kamarádovi a ukázal jsem mu, kdo to byl. A on ho zbouchal za mě.
Stejně mi to pořád nejde do hlavy.
Já se neumím prát. Nejsem pouliční bitkař. Použít judo? To jsem vůbec nestihl. Dělám judo s pravidly, jeden na jednoho. "Ulici" bez pravidel, to ne.
Přestože jste horká hlava?
To jen někdy.
A co při zápase? To už jste nad sebou někdy ztratil kontrolu?
Když soupeř úplně zbytečně dohrával akci. Bolelo mě to. Vstal jsem, ale protivník jen mého amoku využil. Jak jsem do toho vlítnul, jenom mě zametl. To bylo jednoznačné poučení: "Hodil" jsem ho, až když jsem se uklidnil.
