Ale datum narození 21. dubna 1992? No to snad ne! Teng je dítětem ve tváři, dítětem i svým chováním. Dobře zacvičí a cestou z pódia rozpustile drcne do kamarádky, šestnáctileté a tudíž stejně staré (alespoň na papíře) Jang I-lin. O té se dozvídám, že letos na Světovém poháru v Chotěbuzi byla zvolena za Miss gymnastiky.
Kdo ji proboha volil? Děti z místní školy? Pak jsou tu Che Kche-sin a Tiang Jü-jüan. Další děti. Připadám si jako na pionýrském táboře, ne na finále olympijské soutěže ŽEN. Patnáctiletá Nadia Comaneciová byla kdysi v porovnání s nimi dáma.
. OLYMPIJSKÝ DENÍK
|
Na Číňanky, které jsou podle deníku New York Times ve skutečnosti třináctileté, a tudíž pro závod nezpůsobilé, skanduje celá hala "Ťia Jou", čínské "Do toho". Čínský reportér hned vedle mne zatíná pěsti a vyskakuje radostí, jako by právě pokořil Velkou čínskou zeď.
"Náš tým je největší na světě," říká pak trenér Lu Čan-žen. Moment, nechtěl říci nejmenší? Všechny cvičí od tří, od čtyř let, nespočetněkrát od dětství ohýbány, aby se z nich staly královny gymnastiky.
Teď se drží za ruce a stoupají na stupně vítězů, rázem hrdinky národa. Chtějí poděkovat trenérovi, vyhodit ho do vzduchu, ale jsou příliš slabé, aby to dokázaly. Pomoci musejí dospělí z realizačního týmu.
Američanky to vše sledují, zklamané, zdrcené a zaražené, středoškolačky a vysokoškolačky, přemožené čínskými dětmi. "Naše sestavy byly složité. Jenže kdo neriskuje, nepije šampaňské," říká Valerij Ljukin, olympijský vítěz a jeden z koučů týmu USA. Jenže šampaňské patří Číňankám. Škoda, že ho ještě dlouho nebudou smět vypít...
