Když v sobotu vyhrál finále nad krajanem Wangem Chao, vyprodaná hala pekingské univerzity bouřila, ve vzduchu vlály rudé prapory.
Bouře euforie gradovala, do toho z amplionů zněla oslavná sborová píseň "Zpívej pro svou vlast". Jelikož se diváci zachovali přesně podle tohoto pokynu, mohli jste si připadat jako na pořádně odvázaném festivalu budovatelských šlágrů.
"Splnili jsme nesmírně těžký úkol," svěřoval se kouč Liou Kuo-liang. "Už hodně let nás celý svět okukuje a zkoumá naše metody, aby nás mohl přemoci. My jsme ale tenhle tlak v Pekingu zvládli."
Turnaj pořádaný v Číně byl něčím mimořádným. Pro zemi je stolní tenis jedním z nejpopulárnějších sportů, nejlepší hráči se ukazují v reklamách a telenovelách. Sehnat lístek na olympijské soupeření byl přetěžký úkol. Takové kouzlo nemůže mít stolní tenis nikde jinde na světě.
Je to jako vidět Dona Giovanniho ve Stavovském divadle. Číst Dostojevského v Petrohradu. Sázet sakury v Japonsku.
"Pokud by Číně uniklo zlato byť v jediné disciplíně, bylo by to považováno za obrovské selhání," napsal list Daily Telegraph.
Pro vítězného Ma Lina navíc triumf nemohl přijít v lepší chvíli. Mezi svými krajany měl až dosud bídný cejch chlapíka, který v dvouhře nikdy nezískal prvenství na opravdu velké akci. "Dlouho jsem se kvůli tomu noc co noc probouzel zpocený a připadal si, jako kdyby mě zaklel zlý duch," vyprávěla světová dvojka.
S tím je teď konec. Ne nadarmo se o něm traduje: Je tak pilný, že při tréninku prodře podrážky bot za pouhé tři dny. Snad i proto nakonec přemohl všechny.
Podobně jako to pokaždé zvládl jiný Ma Lin, legendární bojovník s flétnou ze starých čínských bájí, který byl schopný zdolat stovku protivníků najednou. Tolik jich jeho jmenovec neskolil. Nebylo třeba.
