Na svět přišel rok před koncem války na placaté Hané, kde se daří všelijakým sportům, jen ne těm zimním. Osud s ním měl ale jiné plány. Rodiče se záhy rozvedli a máma se i s malým synkem rozhodla vrátit z Přerova domů, do Vítkovic v Krkonoších.
V podhorské vísce se 400 obyvateli fungoval mezi válkami německý lyžařský spolek HDW, který měl i můstek na stráni, ale ten poválečným odsunem osiřel a časem se rozpadl.
Vše se změnilo v roce 1950, kdy na vítkovickou základní školu nastoupil mladý učitel tělocviku a českého jazyka Čestmír Kožíšek.
„Novo- i starousedlíci nevěřícně čučeli na blázna, který se po vyučování oblékal do tepláků a běhal po okolí. Pro ně byl šok, když pan učitel na kanoi sjížděl Jizerku, a jen co napadl sníh, ohmatával terén nad školou. Netrvalo dlouho a ve starých dokumentech, uložených v zapomenuté školní skříni, objevil plány starého německého můstku,“ píše Aleš Suk o zlatých časech Jiskry Vítkovice v časopise Krkonoše – Jizerské hory.
Po škole hned na můstek
Mezi 130 dětmi, které místní školu navštěvovaly, byl i malý Ladislav Divila. „Pan učitel nás ke sportu nutil, ale každého to bavilo i tak. Co jsme také měli dělat jiného? Fotbalové hřiště tu v kopcích nebylo, tak jsme měli lyže a v létě jsme hrávali volejbal,“ vzpomíná Divila.
Nejvíc mu učarovalo na ‚čertovských prkénkách‘ skákat. V údolíčku naproti škole vyrostly svépomocí postavené můstky, na které koukal rovnou z lavice. Dvacítka, třicítka a čtyřicítka pak v místech, kde dřív stával ten německý. Jakmile skončilo vyučování, už nazouval lyže.
„Hned u školy byly dva malé můstky, kde jsme tři nebo čtyři kluci skákali. Na větších můstcích jsem pak začal ve Špindlerově Mlýně a Harrachově,“ vypráví. Učitel Kožíšek chtěl mít z Divily i běžce, ale to se mu nepovedlo.
„Talent od pánaboha. Kdyby se přinutil trénovat běh, měli bychom sdruženáře světové třídy!“ prohlásil Čestmír Kožíšek kdysi v rozhovoru. „Sdružený závod jsem také dělal, ale běhat jsem nechtěl, nebavilo mě se honit. Víc mě bral skok,“ přiznává otevřeně Divila.
A šel mu skvěle. Už jako talentovaný junior se dostal do reprezentačního družstva k trenéru Zdeňku Remsovi. Stal se jedním z legendárních Remsa Boys.
„Jakmile jsem se dostal do mančaftu, hodně mi pomohly lepší tréninkové podmínky. Také jsem začal jezdit ven, což bylo pro sedmnáctiletého kluka z Vítkovic něco, vždyť kdo se mohl tenkrát podívat za hranice. I když ne vždycky to byla sranda, jet do Ruska bylo skoro za trest, protože kromě zimy tam bylo také strašně moc skokanů, kteří to měli jako výběrové závody. Jednou se mi v Kavgolovu povedlo i vyhrát,“ vybavuje si.
Cesta na olympiádu
V roce 1966 se poprvé objevil na Turné čtyř můstků a hned skončil v Innsbrucku osmnáctý. O rok později překvapil pátým místem v Ga-Pa a celkově skončil v seriálu na výborném čtrnáctém místě. Zároveň ale měl i škraloup kvůli porušení životosprávy, kdy mu hrozilo i vyloučení.
Říkali jim Remsa BoysSkokanské skupině trenéra Zdeňka Remsy se přezdívalo Remsa Boys. Nejvíce je proslavilo olympijské zlato Jiří Rašky na OH 1968 v Grenoblu, o které spisovatel Ota Pavel napsal knížku: „Základem party byl Drahoš Jebavý a inženýr Nevlud. Pak přišli Matouš, Motejlek, Hubač. A takový kluk jako Láďa Divila, který v Krkonošském národním parku choval na žír bejka a před zimou ho vždycky prodal, aby měl peníze na sezonu. Dlouhý kluk Franta Rydval zvaný Ridžvej. Rudla Doubek z Vysokého nad Jizerou a Ruda Höhnl z Krušných Hor. Jirka Raška, Bohumil Doležal, Karel Kodejška, Bohuslav Novák. A určitě k nim patřil Jáchym Bulín, který měl první dynamický styl jako Raška, ale těžce se zranil při skoku v Tatrách. Byli to dohromady báječní kluci. Nezáviděli si, a když, tak málo. Kudy táhli po Evropě s lyžemi, říkali si: „Kdyby aspoň ten zabral.“ Bylo jich hodně výborných a taky soutěživost mezi sebou je hnala vpřed. Dlouho nestanul Raška první. Dávali mu na frak. Motejlek to byl, který skočil v Oberstdorfu světový rekord 145 metrů. Dlouholetá práce Remsy přinesla první ovoce. A všude s nimi táhl smích a zpěv. V Německu jednou hospodský zavřel hospodu a šel s celou rodinou na jejich rozlučkový večírek, aby je ještě jednou slyšel zpívat. Se zpěvem a smíchem se prý dá dobýt celý svět.“ Z knihy Ota Pavel: Pohádka o Raškovi |
„Trochu jsme pili, no. Ale nebylo to tak hrozné,“ nerad se k tomu vrací. Na olympiádu do Grenoblu se ale dostal a 11. února 1968 byl mezi 58 závodníky, kteří se spustili ze středního můstku. V prvním kole skočil 76,5 metru, jen o dva a půl méně než první Jiří Raška, který však dostal i skvělé známky za vytříbený styl.
Ve druhém kole, kde všichni zapisovali menší výkony, dopadl Divila na 73. metru. Raška měl sice ještě o půl metru méně, ale i tak mohli Čechoslováci slavit historické zlato ze zimní olympiády. Divila k tomu přidal deváté místo.
„Raška byl dobrej kluk, férovej a rád na něj vzpomínám. Skákali jsme spolu i za Frenštát, tehdy totiž družstvo tvořili dva skokani a jeden sdruženář. Raška tam byl sám, já byl také sám, tak jsme se dali dohromady,“ líčí, jak se sblížil s o tři roky starším parťákem, který v Grenoblu ke zlatu přidal i stříbro na velkém můstku.
Kousek od rekordu
Rok po olympiádě byl Divila blízko překonání světového rekordu v délce, v norském Vikersundu měl ale i trochu smůly. „Rekord byl tehdy 154 metrů, já jsem skočil 156 a neupadl jsem, ale hrábl jsem si rukou o sníh. Škoda, mohl jsem být o trochu slavnější,“ směje se.
Na další olympiádu v Sapporu už se nepodíval a vrcholovou kariéru uzavřel v roce 1973. V 73 letech stále žije ve Vítkovicích v Krkonoších, někdejší sláva místního skoku na lyžích se však rozpadla v prach stejně jako můstky, na které tehdy po škole spěchával.
„Už tu není nic. Dřív u školy stával most přes Jizerku a dřevaři nám dělávali můstky. Často totiž napadalo tolik sněhu, že nevydržely a spadly. Dřív se v horách skákalo všude, ale to už je pryč. Dnes už jsou můstky ve městech, umělohmotné, a děti chodí do školy tam. Na vesnici už by to nešlo,“ říká Ladislav Divila i s trochou lítosti.
