Před třinácti lety si ho do třetí nejvyšší soutěže odložila Slavia. Hubený útočník při vší úctě k Rebelům mířil výš. A skutečně pak při svém vandru dokázal velké věci. Skoro na každé ze svých štací byl rád. Potkal Jágra, Iginlu, Kovalčuka.
Než odjel na svou třetí olympiádu do Koreje, sledoval pětiletého syna Denise na turnaji ve Fribourgu, kde válí ve švýcarské lize.
„Učí se docela rychle, ale rozhodně není blázen do sportu jako já. Já nedělal nic jiného. Denis si rád tvoří, což má po mamince. Kreslí si, vystřihuje, staví. Moc nevidím, že by si doma hrál s hokejkou nebo s balonem,“ říká táta Červenka.
Vracíte se v mysli do dětství?
Ano. Sportoval jsem při každé příležitosti. Ve škole jsme si domlouvali zápasy. Scházeli jsme se na hřišti nebo jen mezi domy u nás ve Vršovicích a mydlili hokej, fotbal i tenis. Totéž o víkendech na chalupě. Klidně jsem šel na kurty a čekal, až někdo přijde, abych si zahrál. Sporty mi šly, zato ten zbytek...
Copak?
Když jsem vzal do ruky kružítko nebo měl uříznout prkýnko, bylo to dost nebezpečné.
Chcete, aby syn sportoval?
Nechávám to na něm. Nijak ho netlačím. Hokej vypadá pěkně, až když se dostanete na nějakou úroveň, což není snadné. Jen malé procento šikovných kluků to dotáhne do špičky. Určitě by se měl hýbat, umět základy. Vždyť třeba i byznys se domlouvá na tenise nebo na golfu a hodí se pár sportů ovládat.
Vy jste mistr světa, máte tituly z extraligy i KHL. Vzpomínáte někdy, jak vás Slavia kdysi poslala do Komety, Hradce, Havlíčkova Brodu nebo Ústí?
Na ty štace nezapomenu. I proto, že jsem si je prošel, se mi pak kariéra rozjela, za což jsem vděčný. Nedostal jsem nic zadarmo. Byly chvíle, kdy jsem o sobě pochyboval.
Chtěl jste s hokejem seknout?
To asi ne. Když mě Vláďa Růžička odvelel do Brodu, radost jsem neměl. Ale musel jsem. Ty lekce zatřásly mým sebevědomím. Pořád jsem se chtěl vydrápat úplně nahoru. Začal jsem poctivěji trénovat a hokeji dával všechno. Zesílil jsem. Našel jsem klíč k úspěchu - být vždycky stoprocentně připravený.
Vážil jste si pak místa ve Slavii?
Určitě. Slavia je můj klub. Všude makám naplno, ale v ní jsem se cítil báječně. Bydlel jsem v Praze, kde jsem se narodil. Hrál jsem s klukama, které jsem znal dlouho. Mohl jsem se učit od Jardy Bednáře, Petra Kadlece, Pepy Beránka, Tomáše Vlasáka. Sledoval jsem je zblízka, brali mě, za což jsem byl vděčný.
Jaká byla Bednářova škola?
Když mě postavili k němu do lajny, začal jsem být platný pro tým. Ale nebyla to idyla. Při prvním střídání jsem dal Jardovi špatnou přihrávku a hned přišel kartáč. Za tři minuty jsme zase šli na led, takže jsem byl pořád pod tlakem. Ale tehdy už jsem si zase věřil, takže mi to tolik nevadilo. Hlavně nám to klapalo. Vznikla mezi námi zvláštní chemie.
Peskoval vás i Jaromír Jágr, váš nejslavnější parťák?
Ani ne. Ale právě on mě přesvědčil, abych ve čtyřiadvaceti přestoupil ze Slavie do Omska a ne do NHL.
Jak?
Zavolal. Říkal, jak to v klubu funguje. Najednou nebylo co řešit. Telefonoval mi Džegr a lákal mě do Omsku! Nešlo odmítnout. Nepamatuju si, jestli jsem koktal, ale určitě jsem zíral, že vůbec vytočil mé číslo.
S jeho přispěním jste se stal králem kanonýrů KHL. Byl to váš největší osobní úspěch?
Zřejmě jo. Přitom se nepovažuju za střelce. Džegr víc držel puk a na mě zbývalo zakončení, ve kterém se mi fakt dařilo. Jen mě mrzí, že jsme neudělali titul. Omsk si ho zasloužil.
Musel jste se Jágrovi podřídit? Nebyl jste v roli podavače puků?
To ne. Vymyslel spoustu věcí - založení útoků nebo kombinace v přesilovkách. Ale rozhodně jsem se nemusel po získání puku hned dívat po Jardovi, abych mu ho hodil.
Nastal okamžik, kdy jste žasl, co mezi mantinely svede?
Já ho měl nakoukaného z videokazety, na kterou jsem se doma díval jako kluk. Takže mě projevy jeho geniality nepřekvapovaly. Hlavně s ním byla pohoda a sranda.
Vídali jste se i mimo stadion?
Jo, díky Jardovi jsem se třeba leccos přiučil rusky. Poslouchal jsem ho, jak si objednává jídlo, a líp než Rusům jsem porozuměl, co říká.
Milovali vás fanoušci v Omsku?
Když hrajete dobře, jsou tam lidi super, klidně by se pro nás rozkrájeli. Češi mají v klubu parádní jméno od časů Pavla Patery, Tomáše Vlasáka a Bedýnky. Navázali jsme na ně.
Platí, že jste i privátně byl nejvíc spokojený v Omsku?
Asi jo. Avangard pořádal akce pro hráče a manželky. Pozvali nás na společnou večeři a na karaoke. Veronice to nejdřív připadalo trapné, ale za dvě hodiny už vyzpěvovala v ruštině. V Petrohradu nám zase objednávali skupiny na soukromé koncerty. To Švýcaři si drží odstup.
Odmala jste dychtil po NHL. Proč sen trval jen čtyři měsíce?
Všechno začalo divně. Sezonu zkrátila výluka. Do Calgary jsem letěl s trombózou a nemohl trénovat. Žena zůstala doma s malinkým Denisem. Stýskalo se mi. Když už jsem naskočil, cítil jsem se dobře, ale trefoval jsem tyčky. Chyběly mi body.
Jste rád, že jste si NHL zkusil?
Rozhodně! Litoval bych, kdybych se do ní aspoň nepodíval.
Jaký byl Jarome Iginla, modla Flames?
Lídr, co ze sebe nedělal nic extra. Je paráda, že jsem s ním seděl v šatně.
Na jaře se ozval Petrohrad. Na laso z NHL byste musel čekat do léta, kdy se z vás stal volný hráč. Mrzí vás, že jste nebyl trpělivý?
Někdy jo. V Kanadě jsem se cítil líp a líp. Trošku jsem se zlepšil v angličtině. Když mi trenér Hartley ke konci dal větší šanci, dal jsem góly v Anaheimu a Nashvillu. Druhý rok už bych nebyl vyjukaný. Jenže Petrohrad na mě tlačil. Váhal jsem.
Lákali vás na částku, která se nedala odmítnout?
To úplně ne. Sport pro mě znamená víc než peníze. Já prostě nevěděl, jestli o mě v NHL bude zájem. Kdybych tušil, že bude, do KHL bych se nevracel. Ale já neměl žádnou zprávu. Takže jsem ztratil šanci na kariéru v NHL. Bohužel. Na druhou stranu jsem v Petrohradu trochu víc zabezpečil rodinu, vyhrál jsem Gagarinův pohár.
Jak se choval Ilja Kovalčuk?
Docela v pohodě. Bydleli jsme kousek od sebe na jednom z ostrovů. Po všech cestách mě vozil domů. Na letišti na něj čekal jeho speciálně upravený bourák s řidičem. Mohli jsme si natáhnout nohy, měl tam televizi. Vypadalo to, jako když jste v letadle v business třídě.
Ve druhé sezoně se vaše úloha v SKA změnila, že?
Ztratil jsem obvyklou pozici, dostal se do druhého sledu a těžko se přizpůsoboval. Váleli Šipačov, Panarin, Kovalčuk. A já byl až za nimi.
Roman Červenka
|
V Petrohradě už jste byl se ženou a synem. Jak se vám líbil?
Je rozlehlejší než Omsk. Ale poslední půlrok jsme měli nádherné bydlení. Kolem parky, kousek k Finskému zálivu. Když se povedlo počasí, bylo tam krásně na procházky.
Na další rok jste se vrátil do Česka, do Chomutova. Byl to skok?
Po konci v Petrohradě jsem čekal, jestli se něco nenaskytne v Americe. Bohužel nepřišlo nic. Chtěl jsem mít z hokeje zase radost a v Chomutově jsem si to pod Růžou zase užil.
Jen to dojíždění z domku v Říčanech nebylo ideální, že?
Do Chomutova byla blbá cesta. Často jsme se museli přesouvat. Ale to byla jediná věc, která mi vadila.
Jak se vám žije ve Švýcarsku?
Jako všude si musíte na leccos zvyknout. Na striktní třídění odpadu i dodržování dopravních předpisů. Jinak je ve Fribourgu klid, podle Veroniky až moc velký. Já mám aspoň dost času na hokej. A Denis začal chodit do německé školky, začíná šprechtit, z čehož mám radost.
Co podnikáte ve volném čase?
Jezdíme na výlety, máme to hodinku na Verbier. I na vánoční prázdniny jsme vyrazili na hory. Ve Švýcarsku je spousta krásných míst.
Česko - ŠvýcarskoNeděle 8.40, sledujte podrobně on-line |
V práci jste spokojený?
Hala je starší, ale pořád plná. Zápasy mají tempo. Bohužel se nám minulá sezona nepovedla. Hráli jsme skupinu o udržení. Teď bychom si snad mohli střihnout play-off.
Co bude dál s poutníkem Romanem Červenkou?
Nevím! Vážně. S manželkou si děláme legraci, že všude vydržíme jen dva roky. Potřebuju novou výzvu. Aby mě nabídka něčím upoutala. Sám jsem zvědavý, co přijde.
