„Jde o problém celého ruského systému, stavícího vítězství za každou cenu nad vše ostatní. Proto vyvinuli tak precizní dopingový program s likvidací a falšováním vzorků, o němž by snad nikdo ani nepředpokládal, že by ho mohli použít,“ tvrdí Michal Šlesingr.
Také u cyklisty Lance Armstronga kdysi málokdo předpokládal, že by doping v jeho stáji mohl být až tak moc sofistikovaný.
Přesně tak. Ale Armstronga nakonec dostal Americký antidopingový úřad. Mentalita Rusů je odlišná. Jejich úřady si ani nemyslí, že by něco dělali špatně. Domnívají se, že doping ke sportu patří a že jde jen o to, kdo bude v jeho zakrývání jak dobrý. Což je ta největší chyba.
Je to i kolektivní chyba?
Ruští sportovci jsou nejnižším článkem celého řetězce. Spousta z nich může být obětí systému. Někteří mohli dopovat i nevědomky. A jistě, mohou být v Rusku i takoví, kteří chtějí sportovat čistě. Ale nemají sílu vzepřít se systému.
Ruský dopingový skandálJak se vyvíjí ostře sledovaná kauza |
Kdyby se vzepřeli, dost možná by si přinejmenším na vrcholné úrovni v Rusku nezasportovali, nemyslíte?
Bohužel. Rusko je ohromná země, konkurence je tam veliká a dostat se do reprezentace není snadné. A oni jsou pravděpodobně vychováváni tak, že od juniorského věku považují doping za součást hry. Po celou dobu této kauzy si Rusové nejsou schopni sáhnout do svědomí a všechna obvinění jen popírají. Dělají z toho další studenou válku a tvrdí, že vše je jen vymyšlený blábol člověka, kterého přetáhli na svoji stranu Američani. To je nesmysl. Informace o jejich organizovaném dopingu jsou podloženy výsledky mnoha dalších vyšetřování, důkazy existují.
Ty informace poskytl prvotně Grigorij Rodčenkov, bývalý šéf moskevské antidopingové laboratoře. Jste přesvědčen, že jsou pravdivé?
Rodčenkov pomohl celé věci především tím, že navedl vyšetřovatele na stopu. Protože ono je snadné říci: V Rusku se dopuje. Ale jděte si tam a zjistěte jak. To je problém. Rodčenkov však dal mezinárodním vyšetřovatelům vodítka, co a kde hledat. Ti pak mohli snáz zjistit, co se v Rusku skutečně dělo. A důkazy svědčící o dopingu našli. Což nezpochybnil ani CAS (Arbitrážní soud pro sport).
CAS však v minulém týdnu zrušil doživotní zákazy startu na olympijských hrách pro 28 ruských sportovců. Pochybnosti o jejich provinění tedy měl.
A Rusové to teď oslavují jako své ohromné vítězství. Jenže ten verdikt byl nejspíš způsoben jen tím, že dost těch důkazů stihli zamést. Zničili mraky vzorků. CAS argumentoval, že ty vzorky byly zničeny víceméně mimo dosah sportovců. Pohlížel tudíž na ně s presumpcí neviny. Z právní strany je rozhodnutí CAS pro mě pochopitelné.
Ale?
Ale ten problém se na území Ruska prokazatelně děl, odehrával se v ruské laboratoři, šlo o hromadné záměny vzorků ruských sportovců.
Schvalujete tedy rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru (MOV) připustit na letošní hry z Ruska pouze skupinu neutrálních sportovců, přičemž každého z nich musí pozvat speciální komise?
Samozřejmě. Šlo o dopingový problém v podstatě na státní úrovni. Takže potrestat celé Rusko tím, že tu nesmí startovat se svou vlajkou, je správné. Už to, že jim nakonec povolili mít v názvu jejich neutrálního týmu i slovo Rusko, což není běžné, je od MOV hodně podaná ruka a politický kompromis.
Je správné, aby byli kolektivně postiženi také sportovci, kteří mohli být součástí dopingového programu, jak sám říkáte, i nevědomky?
Vzhledem k tomu, jak oni likvidovali vzorky, je hrozně těžké najít přímé spojení mezi konkrétním sportovcem a konkrétními důkazy a trestat každého sportovce individuálně.
Mezi těmi, které nyní pozvali do Koreje, je 20 procent ruských účastníků her v Soči. Vy jste však navrhoval, aby tu nebyl nikdo z nich. Proč?
Protože kdo startoval v Soči, profitoval z ruského dopingového systému. To naznačují veškeré indicie. Neměl by tu tedy být. Navíc tato vybraná skupina z toho systému těžila i předtím. Uvědomte si, jak jejich antidopingová laboratoř podle zjištěných faktů fungovala. Pozitivní testy ruských sportovců hlásila do mezinárodního systému Adams jako negativní. Během přípravného období, kdy se zdržovali v Rusku, tudíž do sebe mohli sypat cokoliv, jelikož jediný, kdo k nim přišel na kontrolu, mohla být ruská dopingovka. Ata prohřešky zametla.
Mohli za nimi přiletět i mezinárodní komisaři WADA.
Jenže v Rusku je vízová povinnost, takže o nich předem věděli. Navíc tam fungoval systém základen, kde byli sportovci skryti a bez povolení vás dovnitř nepustili. Vím o případech, kdy byl problém sportovce najít a kdy před komisaři utíkali. Nabušili se dopingem přes léto, pak se před sezonou vyčistili a nastoupili do závodů čistí. Benefit dopingu nespočívá v tom, aby sportovec do sebe pořád něco rval během závodů. Hlavní benefit je v tom, že mohli v přípravě efektivněji trénovat a regenerovat.
Jste ve svých názorech na ruský systém rezolutní. Co vás k tomu vede? Jen zprávy médií?
Ne, přečetl jsem i dost zpráv a dokumentů, které nejsou veřejné.
Jak jste se k nim dostal? Přes Lowella Baileyho, který je za biatlonisty v komisi Mezinárodní biatlonové unie (IBU) pro boj s dopingem?
To nechci komentovat. Ale nepřekvapilo mě, co jsem v nich viděl. Hry v Soči byly z ruské strany obrovský průšvih. Proto pak MOV pohlížel na ruské sportovce ze strany presumpce viny, a ne presumpce neviny.
Je na ně stejně tvrdý jako na ostatní? Například americký sprinter Gatlin dvakrát dopoval, a přesto se směl vrátit do soutěží.
Ano, Gatlin už neměl být na olympiádě vůbec. Já bych na ni nepustil nikoho, kdo byl za doping trestaný třeba jen jednou. Rozdíl je však v tom, že když se bavím s americkými sportovci, tak Gatlina odsoudí taky. V Rusku nikdo nikdy proti těm svým nic neřekl. To jsme vytýkali i Šipulinovi (nejlepšímu ruskému biatlonistovi). Pokud o sobě tvrdí, že je čistý, proč nevystoupil proti těm podvádějícím? Proč nekomentuje ruské kauzy? Proč neřekne: To by se dít nemělo?
Ruský biatlonista Anton Šipulin.
Právě Šipulin se překvapivě ocitl mezi sportovci, které komise MOV letos na hry nepozvala, přestože nikdy neměl pozitivní dopingový nález ani nebyl zmiňován v žádné dopingové kauze. Jak si to vysvětlujete?
Komise musela mít k dispozici nám neznámé dokumenty, podle nichž byl součástí dopingového programu.
Hovoří se o seznamu 1 000 ruských sportovců patřících do tohoto programu. Jména má mít k dispozici Schmidova vyšetřující komise a měla být v prosinci zveřejněna, ale zatím se tak nestalo.
Nevím, proč je nezveřejnili. Věci rozhodně pomůže, když CAS i MOV detailně zdůvodní svá rozhodnutí. Ale není to tak, že jde o politiku a že někdo chce Rusy ponížit. Nechce! Politiku z toho dělají hlavně Rusové. Pořád křičí, že je vše politicky motivované, a k ničemu se nepřiznají. Když loni nastoupila do čela ruského antidopingu žena, která řekla „a no, měli jsme tu dopingový problém“, hned ji dali pryč. Teď nejspíš jen přemýšlejí, jak to udělat líp, aby je příště nechytili.
Jak z této situace ven?
Bohužel je evidentní, že nic jiného než silný tlak na Rusy neplatí. Proto bojujeme v biatlonu za tvrdší tresty pro federace za doping. Myslím si, že kdyby k tomu IBU nebyla dlouho laxní a trestala víc, tak už by se jim opravdu nevyplatilo dopovat. Pomohou jen pravidla, která budou dostatečně velkým bičem, aby to všechny demotivovalo zneužívat.
Zastánci Ruska často poukazují i na dopingové případy norských lyžařů. Podle nich si také oni zasloužili rozsáhlejší národní trest.
To je typická obrana Rusů a těch, kteří je brání. Vykládají, že v Norsku má každý podivnou terapeutickou výjimku a každý je na papíře astmatik. Nedokážou to sledovat napříč sporty, ale v biatlonu jsme zatím žádný norský dopingový případ neměli. Navíc podle vyjádření prezidenta IBU Besseberga byly v celém biatlonu na úrovni Světového poháru uděleny pouze čtyři terapeutické výjimky na všechny země. Takže u nás z nich Norové rozhodně neprofitují. Ano, u běžců na lyžích měli v poslední době doping Theresa Johaugová či Martin Sundby. Osobně bych na ně byl taky tvrdší. Stejně tak podporuji Martina Fourcada v jeho požadavku, ať jsou zveřejněna jména všech sportovců, kteří výjimku mají. Přesto jsem přesvědčen, že nikde jinde se zatím neprokázal tak moc systémový doping jako v Rusku.
Navzdory verdiktu CAS?
Ten přece neposuzoval systémový doping, ale jen individuální příkazy. Uvedl, že nemá dostatek důkazů pro potrestání dotyčných 28 sportovců, ale nevyloučil, že byli do systému zapojeni, a nezpochybnil nálezy komisí o systému ruského dopingu. O čemž svědčí i to, že 11 dalším Rusům tresty ponechal.
Věříte nezávislosti Sportovní arbitráže?
Snažím se věřit, že je to instituce nezávislá. Ale stejně tak jsem přesvědčen, že ruský doping byl větší než v jakékoliv jiné zemi. Udělal jsem si výcuc, kolik má která země v biatlonu dopingových případů - a Rusko jich má víc než ostatní země dohromady. A to nepočítám kauzy se vzorky ze Soči, jen regulérní tresty za doping.
Co by měli Rusové nyní udělat?
Postavit se k tomu jako chlapi čelem a říci: Jo, přestřelili jsme, tak se to pokusíme spravit. Ale signály z Ruska naznačují, že snaha o takový přístup není.
