V ruce lyže a hůlky, na tváři blažený výraz, utíkala mixzónou. Právě se totiž dozvěděla, že bude poprvé závodit ve čtvrtfinále sprintu.
Po cestě jen útržkovitě a ve spěchu odpovídala:
„Jsem strašně překvapená a šťastná, vždyť sprint není moje disciplína!“
Nebo:
„Ztráta jedenáct vteřin na první? Tak to je ještě dobrý.“
Anebo:
„Tohle se mi nikdy nestalo. Vůbec nevím, co teď budu dělat. Ale chci zajet nejlepší výsledek.“
Tolik emocí se v ní pralo, že když o hodinu a půl později stála na startu čtvrtfinále, samým překvapením kolem sebe koukala s otevřenou pusou.
Ještě v úvodním kopci svým pěti sokyním stačila, v tom druhém už nestíhala. „Zapnuly jiný rychlostní stupeň a ten, musím říct, jsem teda fakt neměla,“ usmívala se pak v cíli.
Spokojeně, nutno podotknout. Vždyť na hrách vůbec nemusela být.
Rozchod s reprezentací
Ve svých začátcích závodila na lyžích jen na amatérské úrovni. Víc ji bavil fotbal a od patnácti také atletika. Věnovala se patnáctistovce, třem kilometrům a také běhům do vrchu, ve kterých brala i tituly mistryně republiky v mládežnických kategoriích.
Na běžkách se svezla jen občas v rámci zimní přípravy.
Pak se ale ve dvaceti přestěhovala do Plzně, kde začala studovat Ekonomickou fakultu Západočeské univerzity. Tehdy u Berouškové nadobro lyže zvítězily.
O její přípravu se začal starat Vladislav Razým mladší, bratr olympionika Aleše.
A ona bleskurychle vystoupala k české špičce. V úvodu loňského roku už obhájila dva tituly mistryně republiky a kvalifikovala se na únorové mistrovství světa do Lahti, kde byla nejúspěšnější Češkou. Třikrát tehdy na severu dojela do mezi nejlepšími třiceti.
Do olympijské sezony přesto nevstoupila jako členka reprezentace.
Odmítla totiž podmínky svazu, který po ní chtěl, aby přestoupila do Dukly Liberec a změnila trenéra.
„Neměla jsem důvod cokoliv měnit. Podmínky v Plzni mi vyhovovaly, navíc jsem tam dodělávala školu,“ popisovala.
A tak na západě Čech zůstala a vydala se svou vlastní cestou.
Zbývají dva pokusy
Tím, že nebyla součástí reprezentace, nemohla se na začátku sezony účastnit závodů Světového poháru. Do něj se mohla nominovat pouze přes Kontinentální pohár.
„I tehdy jsem ale věřila a nikdy nepochybovala o tom, že se na olympiádu dostanu,“ svěřovala se.
Jak by taky ne, vždyť hned své první tři starty v nižší divizi proměnila ve tři triumfy. Následovala pozvánka do Světového poháru, ve kterém se už udržela.
Dál si však veškerou přípravu hradila sama. Trénovala individuálně a tvrdohlavě si šla za svým.
Díky podpoře Plzeňského kraje a několika individuálních sponzorů mohla odjet i na soustředění nutná pro každého profesionálního sportovce.
„V červnu jsem dodělala školu a byla nezaměstnaná. Ale vsadila jsem na to, že se mi povede na olympiádu dostat. Lidé na Chodsku jsou vlastenci a maximálně mě podpořili, abych mohla absolvovat vše, co bylo potřeba,“ popisovala.
I proto si mohla dovolit přípravu ve Švýcarsku, Francii nebo Itálii.
„Samozřejmě s menším rozpočtem než reprezentace, ale to mi vyhovovalo. Měla jsem takové domácké prostředí,“ vysvětlovala. „Ale zároveň jsem necítila žádné překážky, kdy bych si řekla, že nemám peníze, tak někam nemůžu jet.“
Právě tato soustředění Berouškové nakonec pomohla dostat se do skvělé formy. V lednu si v Planici 25. místem na desítce klasicky vylepšila své maximum ve Světovém poháru a bylo jasné, že ji pozvánka na hry nemine.
„Když opravdu přišla, bylo to velké zadostiučinění. Ze začátku sezony jsem nejezdila špatně, tak to vypadalo, že bych se na olympiádu mohla dostat, ale byla jsem ráda, když jsem to viděla černé na bílém,“ usmála se.
První cíl v sezoně si splnila, ten další zní už je smělejší – aspoň jednou se probít mezi nejlepší dvacítku.
Ve sprintu už byla Beroušková blízko, dva pokusy jí v Pchjongčchangu zbývají.