Čtyři roky uběhly jako nic; pomalu tak, jako když na „prkně“ pádí z kopce dolů. „Jak jsem se změnila? Dospěla jsem,“ říká Eva Samková, ale z toho, jak jí cukají koutky, je okamžitě patrné, že jen žertuje.
Usměvavé dívce je 24 let, pořád je uvolněná, svá, pohodová. „Trochu jsem se naučila říkat ne, i když to ještě není ideální,“ přemýšlí, co všechno je u ní od Soči jinak. „Člověk se víc naučí rozdělovat čas mezi své osobní zájmy a rodinu. Jinak jsem furt dost stejná. Tým mě udržuje v podobném stavu.“
Aby to podobně dopadlo i na hrách v Koreji, k tomu potřebuje hlavně zdraví. Ve Francii si v prosinci už poněkolikáté poranila rameno, předčasně ukončila závodní rok 2017. Olympijská mise však v ohrožení není.
Klíčová otázka: jak na tom aktuálně je vaše rameno?
Stoprocentní není, to ani za takovou chvilku nejde. Posiluju teď fyzioterapeutickými cviky, nemůžu dělat v posilovně nic náročnějšího. Po nějaké delší námaze, třeba když jsem byla na běžkách, rameno cítím. Není to ideální, ale pracuje se na tom. Máme měsíc a půl a jsem zvyklá jezdit i s rameny v horším stavu. Nějak to dopadne.
Bála jste se hodně, když jste se zranila relativně krátce před hrami?Samozřejmě. Hlavně to bolelo víc než normálně, což dodává pocit, že s tím něco je. Pak mi do toho napíchali nějaké dobroty a bolelo to ještě víc - ale to už jsem věděla, že je to kvůli injekcím. Teď už je to v pohodě.
Jaké jsou vlastně prognózy?
Něco se tam lehce pochroumalo; teď není moc času, tak to řešíme konzervativně. Ale není to tak, že bych nemohla hýbat rukou. Funguju normálně, jen je rameno nestabilní. Budu si taky muset nechat sešít ortézu, trochu se roztrhala.
Tušíte vlastně, kolik času vám zbývá do obhajoby?
Ani nevím, dny do olympiády nepočítám. Spíš mi to připomíná okolí, když se podívám na televizi, na Facebook, Instagram. Nebo se teta zeptá: Jaký to bude na olympiádě? Ne že by mě to úplně vytáčelo, ale nepotřebuju to.
Otázkou je, zda je vůbec možné na takovou megaakci nemyslet...
Možná se mi to ulehčilo (zraněným) ramenem; možná teď mám o polovinu míň lidí, co si myslí, že by to mohlo skončit úspěšně. Ale je samozřejmě těžké tlak nevnímat, i když se snažíte. Teď jsem přes svátky byla víceméně zavřená doma v Krkonoších - obklopená kamarády, co olympiádu neřeší a vědí, že to nepotřebuju slyšet. Zatím to docela jde.
Co myslíte, budete na startu v Pchjongčchangu nervózní?
Jo, já jsem každý závod. Tak nějak správně. Kdyby člověk nebyl, tak mu na tom nezáleží, to jde ruku v ruce. Ale musí to být normální nervozita, že se z toho nesesypete.
Co je podle vás v tomto ohledu klíčové?
Že i olympiáda je jenom závod, že je to sport. Když se to nepovede, svět se nezblázní, člověk žije dál. Můžete dál sportovat, můžete dělat něco jiného. Nemám ráda, když se na to moc fixujete; na světě jsou přece jenom důležitější věci. Je to vyhnané okolím, v dnešní době olympiádu sleduje mnohem víc lidí než dřív. Zároveň si říkám, což mi poradil Tomík Kraus, že už to může být jenom lepší. Že už jsem jednou vyhrála, tak budu mít buď jedno zlato, nebo dvě. S tím do Koreje pojedu.
Neobáváte se, že by vám na olympijské trati mohly chybět závody?
Jsme na sněhu od července, mám o dva závody víc než normálně. Takže pokud pojedeme do Turecka a pak do Feldbergu, bude jich stejně jako před Soči. A když se počítají hodiny na sněhu, těch mám ještě víc.
Zlatem z olympiády jste ohromila. Kde vlastně medaili máte?
Teď je v Kanadě. Půjčila jsem zlato svému servisákovi - chtěl ho hrozně ukázat své rodině a kamarádům. Pořád mi povídal: „Neboj se, budu ho mít celou dobu v batohu u sebe, nebudu ho dávat do velké tašky.“ Byl ve stresu, tak jsem mu říkala, ať je v klidu. Vrací se v polovině ledna, takže doufám, že mi medaile zase přijede.
