Čtyři roky po triumfu v Soči pro ni byly pravou zkouškou dospělosti. A teď přichází odměna. „Druhá medaile na druhé olympiádě,“ zářila Eva Samková, zatímco jí jeden z trenérů Jakub Flejšar v mixzóně líbal nohy - a aby toho nebylo málo, navrch ji pořádně kousnul do stehna.
Bronz!Jak se vyvíjel medailový závod Evy Samkové  |
Jen vítězný taneček jako v roce 2014 už na stupních vítězů nepředvedla. „Kvůli ramenům,“ chechtala se. „Já mám víceméně tancovat zakázáno.“
Závorka (smích) by patřila téměř za každou její odpověď, přitom má za sebou dvojnásobná olympijská medailistka dost bolavé období.
Takhle řádíte zde v Koreji, co se děje u vás doma?
Já ani nevím, asi mají nějakou oslavičku. Ségra mi natáčela, že jsou připravené chlebíčky… Možná už šli spát, už je fakt brzo ráno. Je pátek, ne? Tak to sestra podle mě nepůjde do školy.
Věřila jste v cíli, že se vejdete mezi tři nejlepší?
Dlouho jsem se bála, že bude fotofiniš. Měla jsem je za zády, takže jsem vůbec nevěděla. Říkala jsem si: Počkám, počkám… Až když se to ukázalo poněkolikáté, bylo jasno. Jo, to asi vyšlo.
ZOH 2018
Sledovat další díly na iDNES.tvNa to, že jste dlouho jela na samém konci, parádní finiš!
Jsem ráda, že jsem to v cílové rovince narvala. Je to hlavně mnohem větší satisfakce: v Soči byly holky samozřejmě dobrý, ale teď je náš sport úplně jinde. Je nás tam deset skvělých. I kvaldu jsem vyhrála natěsno.
Pohltily vás emoce?
Jo, protože tady bylo najednou hrozně Čechů. Takový fanklub jsem nečekala. A ta malá holčička, co mi dala vlajku, to bylo dojemný. Asi jsem starší a sentimentálnější. A taky mi asi došlo, že je těžké už jen vyhrávat za sebou svěťáky - a být ještě po čtyřech letech znovu na pódiu na olympiádě, to je úplně geniální.
Jak jste se k české vlajce dostala?
Dala mi ji malá Gabča. Byla roztomilá, skvělá. Sháněli mi vlajku, pak mi půjčili tuhle a ona byla tak nadšená... Kdybych já byla takhle malá a někomu bych fandila, byla bych taky.
Máte za sebou velmi těžké období: kromě vážného zranění vám těsně před hrami umřel táta. A v týmu vás všichni chválí, jak silná jste.
Přitom před závodem jsem byla nějaká smutná… Ale když člověk dělá něco, co ho baví, tak je silný, protože to chce dělat. Stojí si za tím a ví, že to má smysl. Oni jsou tady všichni týpci, je to bomba a musím jim udělat radost. Jinak jsou pak hrozně ve stresu.
Vidíte, tímhle slovem vám to v týmu vracejí. Že jste taky „týpek“.
Jo, jsem týpek, ale oni mají všichni pocit, že nemám problém. A já občas mám. Taky si hodně věcí beru a bývám smutná.
Teď vám tu kamarádi líbají nohy…
Jako princezna se necítím. Cítím se jako dobrá jezdkyně na snowboardu, že to prkno trochu ovládám.
Po zlatu ze Soči přišla hotová smršť. Na ni už jste připravena, že?
Snad to bude lepší. A navíc je to jenom bronzová. Tak to třeba nebude taková divočina!
