Finálové dramaJak blízko byli Němci olympijskému zlatu |
Pochází z Plané nedaleko Tachova. V pěti se Dominik Kahun po rozchodu svých rodičů přestěhoval s maminkou do Německa, ale stále dojížděl do Mariánských Lázní na hokej. Ve dvanácti se přestěhoval do Mannheimu, kde z něj dál rostl šikovný forvard. Ve dvaadvaceti přispěl k německé olympijské senzaci a ještě víc oživil zájem, který o něj již dříve projevily kluby z NHL.
„Medaile je neuvěřitelná. Asi ji celý týden nesundám,“ vykládal unešeně v hale pro rozhovory a přijímal gratulace ke správné volbě reprezentačního týmu. Češi v Kangnungu skončili čtvrtí.
Jaké je vaše stříbro?
Strašně těžké.
Jak náročné bylo jej vybojovat?
Neskutečně. Věděli jsme, že máme velice těžkou skupinu, ale naším cílem bylo potrápit Švédy a Finy. Pak porazit Norsko, což jsme udělali. A potom jsme začali vyrábět překvapení.
Vyřadili jste Švédy a Kanaďany. Jak jste to dokázali?
Předvedli jsme, že umíme hrát hokej a potrápit favority. Hodně jsme pro úspěch obětovali.
Málem jste zdolali i Rusy. Věřili jste v poslední minutě za stavu 3:2, že získáte zlato?
Věřili jsme, že to dáme. Pak jsme byli trochu překvapení, že Rusové odvolali gólmana při naší přesilovce. Nejsmutnější bylo, že Yannic Seidenberg ztratil helmu a nesměl se zapojit do hry. Najednou hráli Rusové pět na čtyři, což rozhodlo.
V prodloužení skóroval soupeř. Hodně vás porážka sebrala?
Prvních deset minut jsme byli smutní, ale je to za námi. Vyšlo to. Jsem nejšťastnější člověk na světě.
Někteří hráči si pobrečeli, že?
Jasně. V semifinále to byly slzy štěstí, teď smutku. Ale pořád máme stříbro, které nám zůstane navždy.
Myslíte si, že váš úspěch v Německu zvýší zájem o hokej?
Prý se tam teď dějí neskutečné věci. Uvidíme, až se vrátíme.
Komu teď zavoláte jako prvnímu?
Určitě rodičům. Mámě a tátovi. Děkuju jim za všechno. Díky nim jsem tady, dělali pro mě celý život úplně nejvíc. Na medaili mají strašně velkou zásluhu.
