Že by si ale Paříž nechal uniknout? Kdepak. Olympijské hry byly totiž jeho obrovským cílem. Nadřel se na ně. Vlastně i díky nim kdysi obnovil kariéru.
Pár dní po zákroku už byl tedy rozhodnutý, že odletí. Zelenou mu dali i lékaři a v sobotu se pod pěti kruhy skutečně představil. V areně na výstavišti Porte Versailles před pěti tisíci lidmi sice zvedal nižší váhy než soupeři a pokaždé absolvoval jen dva pokusy ze tří možných, ale o výsledek v tomto případě ani tak nešlo.
Vzpěrač Kučera byl při debutu na OH jedenáctý, potřetí vyhrál Talachadze |
Slova, že si soutěž přijel hlavně užít, jsou zde zcela pochopitelná.
„Nemůžu zapojovat břišní stěnu tak, jak potřebuju,“ vysvětloval devětatřicetiletý silák, když po jedenáctém místě dorazil do novinářské mixzóny. „Ale probil jsem se mezi dvanáctku nejlepších, co se sem kvalifikovali. Už to bylo strašně těžké. Takže jsem si olympiádu přijel aspoň vychutnat a přivézt nějaké umístění.“
I pády ke sportu patří
Vzápětí ale rychle dodal: „Slibuju, že budu pokračovat do Los Angeles 2028. Neskončím, dokud na olympiádě nepřevedu i výkon, jaký bych chtěl.“
Vsaďte se, že si za ním skutečně půjde.
Vždyť Kučera už několikrát v životě předvedl, jak velký je bojovník.
Se vzpíráním začal v jedenácti letech, ovšem už v jedenadvaceti oznámil konec kariéry.
Kamil Kučera během finále.
„Z osobních důvodů,“ vysvětlil. „Chodil jsem pak do práce, měl jsem klasický život. V pět ráno jsem vstal, v deset se vracel.“
Na sportování tehdy neměl čas ani chuť a vzpírání úplně nechal. Takto žil šest let, načež nastal zlom.
„Z ničeho nic. Řekl jsem si: Hele, já takhle vlastně žít nechci. Tak jsem se vrátil a od té doby to jde nahoru. Jasně, jsou občas i nějaké pády, jako třeba teď, ale i ty ke sportu patří,“ vykládal.
Motivací se mu tehdy staly i olympijské hry. Řekl si, že teď už neskončí, dokud na nich nebude.
A tak i učinil.
Tak a jsem tady
Nebyla to jednoduchá cesta. V roce 2015 mu lékaři diagnostikovali sarkoidózu, vážné autoimunitní onemocnění.
„Nemoc mi napadala ledviny. Když jsem něco snědl, neodcházelo to,“ popisoval Kučera. „Vyléčit se nedá, ale je v ustáleném stavu. Sportuju, starám se o sebe a každý rok chodím na kontroly. I doktorka, co mě má na starost, kroutí hlavou, jak je možné, že u toho vrcholově vzpírám.“
I přes tyto komplikace v roce 2018 získal bronzovou medaili z mistrovství Evropy. Do Paříže se dostal z desátého místa redukovaného světového žebříčku. Už to byl úspěch, kvalifikace trvala dva roky a pod pěti kruhy startovalo jen dvanáct vzpěračů. „Když jsem po tom všem poprvé v Paříži vstoupil do olympijské vesnice, tu nádheru asi nemusím zmiňovat,“ rozplýval se. „Jen jsem si řekl: Tak a jsem tady. Hned jsem si vzpomněl na všechny, co za mnou vždycky stáli a podporovali mě.“
Zázemí sportovců si pochvaloval. Standardně váží kolem 150 kilogramů, musí toho pochopitelně spoustu sníst. Ačkoliv si mnohé výpravy zprvu na jídlo stěžovaly, on problém neměl.
Kamil Kučera v olympijském finále vzpěračů.
„Kvůli operaci jsem teď shodil třináct kilo. Moc toho jíst nemůžu a jde spíš jen o dietní věci. Těch byl dostatek,“ říkal.
Nijak ho nelimitovaly ani kartonové postele. „Lidi to dost nafukovali. Lisovaný karton i mě udrží. Ani záda mě nebolí,“ vykládal. „I Gruzínec Laša Talachadze byl v pohodě. Má dva metry, přes 180 kilo, tak mu holt jen dali dvě postele a hotovo.“
Líbila se mu i místní hala.
A ta atmosféra!
„Paráda,“ vyhrkl Kučera. „Už jsem tedy zažil mohutnější kotel na mistrovství Evropy v Jerevanu. Byl dvakrát tak větší, fakt mazec. Ale i tady to bylo super. Lidi, co chodí na vzpírání, mi rozumí. Viděli, že se mnou není něco v pořádku, tak mě podpořili.“
A on jim po posledním pokusu ihned slíbil: Ještě se vrátím.
