Vilém Goppold z Lobsdorfu a družstvo šavlistů vybojovali bronz na hrách v Londýně 1908.
Potom 113 let nic. Žádná medaile. Prázdno. Až přišel Alexander Choupenitch a jeho nečekaný bronz ve fleretu v Tokiu 2021.
A o pouhé tři roky později teď další, snad ještě senzačnější bronz družstva kordistů! Jakub Jurka, Martin Rubeš, Jiří Beran a v klíčový moment nasazený náhradník Michal Čupr zaskočili bojovným srdcem favority.
Senzační bronz! Kordisté otočili vypjatý duel s Francouzi, hrdinou Jurka |
Ve čtvrtfinále porazili po strhujícím obratu v podání Jurky světové šampiony z Itálie 43:38.
V semifinále ještě 54 sekund před koncem posledního duelu vedli o bod nad obhájci olympijského zlata Japonci, než jim podlehli 37:45.
A potom... nastal čas postavit se hvězdné domácí sestavě. V bitvě o bronz. Na „hřišti“ svých protivníků. Před burácejícím davem, který jim nebude přát. A v úchvatných kulisách.
Grand Palais. Monument z kamene, skla a kovu stvořený pro Světovou výstavu 1900, v časech, kdy i novodobé olympijské hry byly teprve čtyři roky mladé. Symbolické místo nadčasové elegance s čerstvě zrestaurovanou skleněnou střechou, které po letech oprav opět otevřelo své brány.
Pro olympijské boje. I pro čtyři české mušketýry.
Jiří Beran se zdraví s Jakubem Jurkou.
Chtěli nás převálcovat, ale...
V roli mentora mladších kolegů Jiří Beran před bitvou o bronz radil: „Musíte si představit, že všichni ti lidé na tribunách nefandí Francouzům, ale že fandí vám. Načerpat z nich sílu a jít si pro medaili.“
Po semifinále proti Japoncům měli hodinu a půl času. Sedli si, povídali, byla legrace. „Probírali jsme, co všechno jsme spolu prožili, co jsme jako tým dokázali. Byli jsme úplně vyklidnění,“ popisoval Martin Rubeš.
Pak si slíbili: Klapne to.
Ve svolavatelně pohlédli do tváří nabuzených Francouzů. V místnosti, kde se rozšermovávali, Francouzi tvrdě makali, Češi spíše odpočívali.
„Chtějí tu medaili moc. A někdy platí, že moc je příliš,“ prohodil Rubeš.
Pak vyšli před oči publika na balkon Grand Palais, odkud se schází k planši, a Jurka řekl: „Ať už to dopadne jakkoliv, tohle je největší zážitek v našich sportovních životech, protože už nemůže být nic většího než zažít boj o medaili na olympiádě proti domácím a před jejich publikem. A je jedno, jestli jde o zlato nebo o bronz.“
Pro 42letého Berana šlo zároveň o poslední zápas kariéry. Tak si to naplánoval. Paříž, pět kruhů a dost. „Možná právě proto si proti Francouzům připadám nejčerstvější,“ pousmál se.
Tak dobře. En garde. Do střehu.
Atmosféra na bronzovém zápase kordistů v Paříži.
Začátek měli skvělý. Rubeš vlétl na Yannicka Borela, čtyřnásobného mistra Evropy a stříbrného z kordu jednotlivců na pařížských hrách, a porazil jej 5:2, Češi šli do vedení.
„Nevím proč, ale já si na něj prostě věřil,“ konstatoval.
Beran pozoroval protivníky: Francouzi sedí u planše a ani nedutají.
Češi ve svém koutku naopak poskakovali a sázeli vtípky. Snad i proto, aby psychicky poněkud nahlodali soupeře, aby mu dali najevo: My tu máme legraci, i když jde o medaili.
„Možná i tohle byl jeden z dílků, který je rozhodil, protože atmosféra byla doslova ďábelská,“ usoudil Beran. Francouzští fanoušci mocně oslavovali každý zdařilý zásah svých borců, vykřikovali, skandovali křestní jména.
Jakub Jurka bojuje proti Paulovi Allegrovi z Francie.
Já si to užívám, pomyslel si Beran.
Po jeho vítězství nad Luidgim Mideltonem ve třetím z devíti zápasů ještě české družstvo vedlo 14:12.
Pak se převaha přesunula na stranu domácích, po pěti duelech Češi prohrávali 20:24, po Jurkově souboji s Mideltonem 25:28, po Beranově s Paulem Allegrem 27:29.
Přesto cítili, že Francouzi nejsou v pohodě. „Oni vedli o pět zásahů a trenér je i tak pořád hnal dopředu a chtěl, aby nás převálcovali. Chtěli nás zlomit. To se jim stalo osudným, dávali nám tímhle stylem spoustu možností kontrovat,“ hodnotil s odstupem času Beran.
Hrdina bronzové bitvy Jurka: Byl jsem v transu. Já ani nepočítal skóre |
Rubeše už předtím pobolívala záda, navíc k osmému zápasu měl nastoupit proti Mideltonovi, s nímž nemá vůbec dobrou bilanci a jehož styl mu nesedí. „Takže trenéři vymysleli taktickou změnu.“
Náhradník Michal Čupr předtím do bojů jedinkrát nezasáhl. Neabsolvoval v Paříži ani individuální soutěž. Jen se chodil do haly dívat, aby nasál její podmanivou atmosféru.
„Celý rok s námi Michal jezdil a trpěl a my ho někdy do turnaje ani nepustili,“ připomněl Rubeš.
Ovšem teď to bylo jiné.
Už před začátkem celého zápasu s Francií ho upozornili: „Mohla by přijít tvoje chvíle.“
Po šestém souboji pak uslyšel: „Jdi se radši rozcvičit, asi tam půjdeš.“
Rozeskákal se, protáhl a nachystal místo Rubeše na souboj číslo osm. Jistě, byl nervózní. Slíbil si však: Vlítneš tam, nebudeš se bát soupeře a předáš Kubovi Jurkovi zápas v co nejlepším stavu.
Jak si slíbil, tak učinil. S Mideltonem, který už má na kontě i individuální vítězství v turnaji Světového poháru, držel odhodlaně krok, v jejich minisouboji mu podlehl jen 4:6.
Bez medaile se nevrátíme
Zbývala poslední dvojice: Jurka proti velezkušenému 35letému Borelovi, nositeli francouzského Řádu čestné legie, náruživému hráči videoher i rybáři, muži s přezdívkou Le boss nebo Le Lion, rodákovi z karibského ostrova Guadeloupe.
Češi prohrávali 31:35. Dá se tohle ještě zvrátit?
Samozřejmě, že dá, ujišťoval i sám sebe Jurka. Michal nás udržel v dosahu, odvedl skvělou práci. A ty máš teď za sebou celý tým, všichni na tebe spoléhají. Bez medaile se domů vracet nechceme.
Pak se do toho pustil. A Borel se nestačil divit.
Jurka na něj v úvodu zápasu pohlédl a pomyslel si: Něco s ním není v pořádku. Snad jej zaskočilo, že jsem se z toho nepodělal. Čekal možná, že tam vlítnu a budu bezmyšlenkovitě na něj chodit a on mi do toho bude jen kuchat a víc a víc přidávat k jejich náskoku. Tak v tom ses přepočítal, chlape.
Jurka se ocitl ve svém soukromém tunelu, v zóně, v transu. Vnímal jen planš, signální světlo rozsvěcující se u rozhodčí a kdesi vzadu také kluky z týmu. Ignoroval naopak okolní řev diváků. Jak že to ostatním řekl? Vezmu to na sebe.
Musím teď vyhrát pro kluky, nikdo jiný už ten zápas pro ně vyhrát nemůže, hecoval se.
Confiance absolue en cet homme.
Yannick Borel 🤺
#AllezLesBleus #Paris2024 https://t.co/J0fLTXp6sH
Byl jako uragán s kordem. Devětapadesát sekund před koncem najednou vedl. Zatím o bod. Pak o dva. O tři. Česká lavička se ocitla v extázi.
Ne nadarmo mu říkají Zavírák, protože nikdo není lepším mužem v týmu na zavírání zápasů, pokud možno vítězné, než tenhle chlap s nervy ze železa.
Pozor však, ještě není konec. Necelých šest sekund před vypršením času už to bylo zase jen o bod. Celé tribuny vstaly a fanoušci ovacemi vestoje hnali Borela, přesto ho k bronzu dohnat nedokázali. Jurka se vrátil do své zóny, odkud předtím na chvilku vypadl - a dokonal velkolepé dílo.
Češi porazili Francii 43:41.
Otevřel pusu, hlasitě si zařval, zaťal pěst. Zbytek týmu vytvořil oslavné skákající kolečko. Jiří Beran starší, otec nejstaršího člena týmu, do televizního mikrofonu ČT Sport na adresu syna říkal: „To bylo rozloučení, to nemá chybu.“
Čeští šermíři se radují z výhry nad Francií. Zleva Čupr, Beran, Jurka, Rubeš.
Francouzi naopak polykali zklamání.
Češi stále ještě slavili, když jejich soupeři dorazili do mediální mixzóny. Borel se strnulým výrazem v obličeji hovořil pro francouzskou televizi, zdrcený Romain Cannone, který byl po nepřesvědčivém semifinálovém výkonu proti Maďarsku v sestavě proti Čechům nahrazen Allegrem, usedl na hrazení a objal podobně zklamaného Allegreho.
Jejich přemožitelé si naopak sborově zakřičeli: „Máme to!“
Rubeš pořád nevěřícně kroutil hlavou, přišel mezi nás a mluvil a mluvil, plný emocí, ani nepotřeboval žádné otázky.
„Je to sen, štípněte nás někdo, jestli nespíme,“ vyhrkl. „Prostě neuvěřitelné. Francie je mekka našeho sportu, Grand Palais je úplné srdce a my tu porazili domácí Francouze v souboji o olympijský bronz. To je nepopsatelný, absolutně nepopsatelný. Vysněný sen, fakt skvělý. Kuba je nejlepší zavírák na světě, Michal naskočil do zápasu, vlítnul tam a zašermoval parádně. A Jirka je žijící legenda, poslední zápas v životě a on si ho tady před tisíci Francouzi vyhraje. Chci jim všem strašně moc poděkovat za tenhle zážitek.“
Jurka byl hrdinou dne, zas a znovu popisoval svůj velký zvrat, zatímco Beran jej velebil: „V mých očích předvedl Kuba výkon století. Yannick Borel je světová extratřída, ale viděli jste, co ním provedl. No a co já? Já jsem akorát starej, jinak v pohodě.“
Pohlédl na Francouze. Vlastně mu jich bylo i trochu líto. „Asi se jim tohle hodně špatně kouše. Mají doma olympiádu a přišli na ní o medaili. Ale někdy toho musí člověk i dost prohrát, aby se naučil vyhrávat.“
Oni tuhle bitvu vyhráli. Medaile na ně čekaly, jen ještě museli mít chvilku strpení, než Maďaři v dramatickém finále porazí o bod Japonce.
Berana si mezitím kolegové dobírali, že by klidně mohl v kariéře pokračovat. Chvíli předstíral, že to zvažuje, než ujistil: „Ne ne, kdepak, nic takového. Chtěl jsem se loučit pod pěti kruhy. A dnešní loučení s touhle partou je doopravdy z říše snů. Budu na to do smrti vzpomínat. Když uslyším Paříž nebo pokud se sem někdy dostanu, budu jenom jásat.“
Na Staromáku, tam medaili oslavíme
Před olympiádou absolvovali v rámci propagace svého sportu královskou mušketýrskou jízdu Prahou. „Možná si ji teď zopakujeme. Na Staromáku, tam je to prý na oslavy dobrý,“ nadhodil Rubeš.
A’propos, kdo z nich by vlastně mohl být kterým mušketýrem?
„No já asi d’Artagnan věkem nebudu,“ zasmál se Beran. „Spíš Athos, ten nejstarší. Vizáží by d´Artagnan byl Ruby. A Kuba? Těžko říct. Vlastně je to jedno. Bylo to jeden za všechny, všichni za jednoho.“
Pak nastal čas. Kráčeli si pro své medaile. Po ceremoniálu s nimi dorazili také na tiskovou konferenci.
V tiskovém středisku s bronzovými medailemi. Zleva Beran, Čupr, Rubeš, Jurka.
„Jsou strašně těžké,“ říkal Rubeš.
„Je to splněný sen. Vyvrcholení naši práce a tří let, co jsme spolu jezdili,“ povídal Jurka.
Beran vyprávěl, jak mu na stupních vítězů proběhla hlavou dlouhá léta s touhle partičkou. V tu chvíli k nim přiběhl kdosi z české výpravy a zvěstoval: „Tenisti vyhráli, mají zlato.“
„No sláva, zlato, bezva.“ zareagovali čeští kordisté a zasmáli se: „Tak to už teď nejsme zajímaví.“
Což samozřejmě nebyla pravda.
