Název skladby byl symbolický. Francouzi rozhodně zvolili pro pořádání těchto her svoji vlastní, originální cestu. Ne každému se muselo nutně líbit vše, co při ní prezentovali. Jen vzpomeňte na slavnostní zahájení. Také na některé sportovní otázky budeme ještě dlouho hledat odpovědi.
Celkový obraz však byl veskrze pozitivní.
Všeobjímající obavy vystřídala někdy až živelná radost.
Sám jsem před třemi týdny odlétal na pařížské hry s určitými obavami. Z toho, aby se neproměnily v jednu velkou bezpečnostní akci, za kterou zmizí krása olympiád. Či z toho, aby je politické provokace a útoky neuvrhly do stavu chaosu. Nebo aby se doprava, kterou se organizátoři snažili nasměrovat především do metra a vlaků RER, neproměnila na přešlapování na jedné noze uprostřed davu.
Nic z toho se nestalo. Žhářský útok na trasy vlaků TGV, k němuž došlo v noci před zahájením her, zůstal jediným incidentem.
Provokace se nekonaly. Policisté a vojáci sice byli v ulicích v počtech podstatně vyšších než obvykle, přesto tu nepůsobili jako rušivý prvek.
Doprava fungovala bezvadně, i hluboko po půlnoci. Fronty na metro, až na občasná zhuštění davu, když se ze Stade de France vyvalilo 80 tisíc diváků, se také nekonaly.
Dopadlo to dobře.
Vlastně ne, dopadlo to výborně.
Soutěže, kulisy a atmosféra pařížských her všechny sportovce a diváky, s nimiž jsem měl možnost hovořit, nadchla. Dala vzpomenout na Sydney 2000 nebo Londýn 2012 a dala naopak zapomenout na covidové a divácky mrtvé hry v Tokiu 2021 a Pekingu 2022. Protože jsou to lidé a jejich energie, kdo vytváří kouzlo olympiád.
Když se plavecká La Defense Arena otřásá v základech, když i na kvalifikacích atletů jsou ochozy stadionu vyprodané, když vodní slalomáři pádlují před hroznem tribun s 15 tisíci diváků, musí to ohromit a vtáhnout každého.
Čeští fanoušci na tribunách podporují Jiřího Prskavce během semifinále vodního slalomu.
Devět a půl milionu vstupenek se prodalo, více než na jakýchkoliv předchozích hrách. Například jen závod cyklistů sledovalo v ulicích údajně milion diváků.
A pak tu byly samozřejmě podmanivé kulisy jednoho z nejnavštěvovanějších a nejikoničtějších měst světa, které umocnily efekt her ještě výrazněji než před dvanácti lety Londýn, kde olympionici do centra přece jen tolik nezavítali.
Cyklisté na Montmartru, lukostřelci u Invalidovny, plážoví volejbalisté u Eiffelovy věže, šermíři v Grand Palais, moderní pětibojaři ve Versailles. Paříž nabídla zatím nejlepší propojení městských skvostů s boji pod pěti kruhy.
Areál Grand Palais, kde se šermuje během olympijských her.
Celý tento balíček vjemů potom ozdobnou mašlí opentlili sportovci. Výkony Duplantise, McLaughlinové-Levroneové, Marchanda, Ledecké, Evenepoela, Djokoviče, ale také Fuksy, Dostála a tolika dalších dodaly hrám nesmírně vysokou sportovní kvalitu.
Na stejné rovině bychom však měli zmínit 45 tisíc dobrovolníků, kteří obětavě pomáhali, aby byl komplexní dopad olympijské Paříže tak vydařený. Ne nadarmo si na slavnostním zakončení vysloužili jejich zástupci podobně mohutný potlesk jako sportovci.
„Děkuji vám všem. Nejtěžší věcí, když milujete, je říct ‚au revoir‘. A my všichni jsme se do těchto her zamilovali,“ promlouval v pozdním nedělním večeru šéf organizačního výboru Tony Estanguet.
Tak au revoir, olympijská Paříži. Zvládla jsi to.
Pohled na barevnou show během slavnostního zakončení.
Když skončily v roce 2000 mimořádně vydařené hry v Sydney, dodnes dávané za vzor moderních olympiád, psychologové podle zpráv australských médií řešili výrazně zvýšený počet psychických traumat některých obyvatel města, kteří se najednou jen těžce sžívali s tím, že ta rozdováděná olympijská bublina jejich město opět opustila.
Obyvatelé Paříže podobné potíže patrně nepocítí. Město si dál bude žít svým zvláštním životem mondénní metropole vyhledávané miliony turistů.
Přesto, cosi z atmosféry těch sedmnácti dnů, kdy hostila celý sportovní svět, tu i do budoucna zůstane. Protože v dnešní rozhádané a napjaté době přinesly pařížské hry na chvíli i kousek docela obyčejné lidské radosti.
