Zatímco na stejné trati žen v sobotu americkou suverénku Sha’Carri Richardsonovou zaskočila Julien Alfredová ze Svaté Lucie, mezi muži dosáhl na zlatý poklad ten, jenž se už předem do role vítěze sám pasoval.
Sedmadvacetiletý Noah Lyles.
Původně gymnasta z Floridy, který se rozhodl změnit sporty, když v televizi sledoval atletické soutěže her v Londýně 2012.
Trvalo 9,784 sekundy běhu a potom ještě půl minuty navrch, než se na výsledkové tabuli objevilo u čísla 1 jeho jméno.
„Ameriko, mám to, já ti to říkal,“ křičel jak smyslů zbavený, zatímco tak neuvěřitelně těsně poražený jamajský debutant Kishane Thompson v první chvíli ani nedokázal oslavovat svoji stříbrnou medaili.
Teprve podruhé v historii určily vítěze olympijské stovky až tisíciny sekundy. Poprvé se tak stalo před 44 lety v Moskvě 1980. Brit Alan Wells těsně porazil Kubánce Silvia Leonarda, oba dosáhli času 10,25, elektronická časomíra však tehdy ještě nešla nastavit na tisíciny sekundy a rozhodlo tudíž studium cílové fotografie.
Po dvaceti letech míří zlato ze stovky do USA. Finále v Paříži vyhrál Lyles |
Před 20 lety v Aténách Justin Gatlin triumfoval za 9,85 o jedinou setinu před Portugalcem Francisem Obikwelem. Což bylo také na dlouho naposledy, kdy Spojené státy oslavovaly svého olympijského šampiona stovky mužů.
Až přišel Lyles v Paříži.
Kam se hrabe mrknutí oka
Dopředu sliboval velkou show. „A já ji budu režírovat.“ Obřími poskoky se s mušlovým náhrdelníkem na krku vřítil před startem finále na plochu, když hlasatel vyhlásil jeho jméno. Běžel a skákal snad 15 metrů, pak třepetal prsty, burcoval dav. Ve vlasech měl vetkané bílé korálky, nehty nalakované červenou, bílou a modrou barvou.
Po výstřelu startéra se na své poměry překvapivě dobře vyřítil z bloků a zrychloval, přesto takřka celý závod zaostával za Thompsonem. Navíc se do hry o medaile snažil vložit i další Američan Fred Kerley.
A byl tu cíl. Stihl Lyles smazat ztrátu na Thompsona? Nebo ne? Nikdo nevěděl. Na tabuli se u jejich jmen objevilo PHOTO. Musíte si chvíli počkat, chlapi. Lyles stál na dráze, ruce složené přes temeno hlavy a toužebně zíral na videostěnu, které mu měla dodat odpověď.
Stála všechna ta tříletá dřina od poslední olympiády, veškerá práce na dráze i v posilovně, opravdu za to?
„Myslím, že zlato bude tvoje,“ prohodil v krátkém návalu malomyslnosti k jamajskému sokovi.
„Nejsem si jistý. Bylo to tak těsné,“ odvětil Thompson.
Bylo to... sotva víc než mrknutí oka.
Vlastně ne, mnohem méně.
Uběhlo 10 sekund, pak 20. Pak skoro 30. A potom konečně znali odpověď: Lyles 9,784 sekundy, Thompson 9,789.
Pro perspektivu: mrknutí oka trvá v průměru 0,1 sekundy. Je tedy dvacetkrát delší než rozdíl mezi prvním a druhým.
Lyles strhl z dresu startovní „číslo“ s jeho jménem a pozdvihl ho triumfálně k nebi.
Teď si vyšlápnu na Bolta
První čtyři závodníky dělilo v neděli méně než 0,03. Prvních sedm skončilo v rozmezí 0,09 sekund. Kdo kdy viděl tak vyrovnanou stovku? Kerley, za 9,81 bronzový, vykládal: „To je pravděpodobně jeden z nejkrásnějších závodů, na kterých jsem byl.“
Ve fotofiniši Kerleyho oranžová tretra překročila čáru jako první, před kýmkoliv nebo čímkoliv. Ovšem počítá se hrudník – a Lylesova hruď proťala prostor nad čárou jako první.
„Když jsem viděl, že jsem vyhrál, řekl jsem si: Pane bože, je to tam!“ vyprávěl později.
Sebevědomí mu nikdy nechybělo a loňský světový zlatý treble ze šampionátu v Budapešti ho ještě umocnil.
„Musíte mít myšlení boha, abyste byli pokaždé přesvědčeni, že vyhrajete závod,“ sděloval. „Bezmezná víra, tu musíte mít. V sebe. Nevěřím na modly. Věřím v sebe. Moje psychika je extrémně silná.“
Což ukázal i nyní.
„Už jsem se nenechal semlít více koly závodu jako na americké kvalifikaci na stovce před hrami v Tokiu. Bylo to občas jako jízda na horské dráze, ale já ji zvládl,“ holedbal se
Tokio zůstávalo v jeho mysli jako noční můra. Možná to tehdy bylo na americké kvalifikaci způsobené nedostatkem davů v hledišti v čase covidu, vždyť z diváků vždy čerpal energii. Možná bylo na vině špatně načasované zranění kolena, které na jaře 2021 nakrátko přerušilo jeho trénink. Možná to bylo něco jiného.
Ať už byl důvod jakýkoli, Lyles se musel v Tokiu spokojit se startem na dvoustovce. Byl přesvědčen, že ji vyhraje, jenže skončil za Kanaďanem Andre de Grassem a americkým kolegou Kennym Bendarekem bronzový.
Tu medaili označil přímo v Tokiu za nudnou. Nechtěl „troškařit“, chtěl vítězit. „Občas jsem utahaný z tréninku a říkám si: Jo, makám dost tvrdě. Pak pohlédnu na tu bronzovou medaili a řeknu si: Dobře, zpátky do práce.“
Letos už americkou kvalifikací na Paříž prošel bez potíží na stovce i dvoustovce. „Prožívám velké okamžiky,“ řekl. „Čím větší okamžik, tím rychleji běžím.“
Ten na Stade de France měl punc největší. Ale cesta k němu nebyla o víkendu vůbec jednoduchá.
Ve svém sobotním rozběhu začal Lyles pomalu a musel se prodírat na druhé postupové místo za Britem Louiem Hinchcliffem.
V nedělním večerním prvním semifinále odstartoval rychleji, ale opět proběhl cílem na druhém místě, tentokrát dvě setiny za Oblique Sevillem z Jamajky, který si zaběhl osobní rekord 9,81.
„Po rozbězích jsem byl trochu naštvaný, tak jsem si řekl, že musím být agresivnější,“ popisoval.
Ve finále přidal další kousek agrese – a stačilo to. Závod dopadl přesně tak, jak mu bylo už ve Spojených státech předpovězeno.
„Před odletem do Paříže mi jeden z mých fyzioterapeutů řekl: Finále stovky bude ohromně těsné, asi takhle.“ Lyles stiskl palec a ukazováček k sobě, takže se téměř dotýkaly.
„Nemůžu uvěřit, jakou měl pravdu.“
Osobní rekord si v pařížském finále vylepšil o dvě setiny. Co dál? „Vryju své jméno do análů atletické historie – a ještě dál. Získám čtyři zlaté v Paříži. A půjdu po Boltově světovém rekordu,“ oznámil, byť cesta k času 9,58 je předaleká a v historických tabulkách nejrychlejších mužů na stovce mu navzdory nedělnímu zlepšení stále patří až dvanáctá příčka.
Jako správný režisér hned v novinářské mixzóně propagoval seriál o nejlepších sprinterech světa, kterou chystá Netflix. „Cítím se tak trochu jako jeho umělecký ředitel. Z nás sprinterů ten seriál musí udělat rockové hvězdy, oblíbené, ať jdou kamkoliv,“ předsevzal si.
Půl hodinu před půlnocí, po vleklém kolečku mediálních povinností, se najednou na ochozu Stade de France zjevila zajímavá skupinka: Lyles, Thompson a televizní štáb Netflixu.
Kráčeli v družném hovoru, načež sehráli rádoby autentickou scénku. Lyles se zastavil, podal ruku Thompsonovi a cosi mu říkal.
Když kameraman natočil, co potřeboval, pokračovali k výtahu, kterým chtěli vyjet zpět do útrob stadionu.
Jenže výtah nejprve nejel.
A když konečně přijel, byl plný.
Inu, ani pokud jste olympijským šampionem na královské stovce a navrch se pasujete do role režiséra a uměleckého ředitele, nemůže být všechno dokonalé.