Tenhle Marek Solnička umí šermovat, hrát si s ohněm, dělal i akrobacii nebo kaskadéra. Teď už ale v uskupení Pyroterra platí za kreativního ředitele, který má na starosti umělecké programy, choreografie, prostě vše, co se kolem show, která každý den baví stovky českých fanoušků v Českém domě na olympiádě, děje.
„Ale zaskočit bych uměl, býval jsem jeden z hlavních účinkujících. Sice jsem trochu přibral a na pódium bych lézt nechtěl, ale pořád ty věci vymýšlím, vytvářím, takže je to pro mě velmi jednoduché. Zaskakuju jen výjimečně, když máme zdravotní problém,“ vysvětluje.
Několik let vystoupení sám dělal, má vystudovanou konzervatoř, takže pro něj není problém zapamatovat si, co má v daném případě zrovna dělat a do rolí se rychle dostat.
Nedostanete se během olympiády do Paříže?Nemusíte smutnit, Pyroterra chystá od poloviny srpna několik unikátních show u Křižíkovy fontány. Nový cirkus, moderní technologické efekty, kombinace ohně a vody. K tomu elektrizující výkony světelných tanečníků a ohňových akrobatů. Vstupenky na Magickou fontánu můžete zakoupit zde. |
Horší je, že se mu rozjela autoimunitní nemoc.
„Mám problém udržet v levé ruce hrneček, natož dělat akrobacii, viset někde za ruku nebo držet rekvizity. Je to pro mě velmi bolestivé,“ říká.
Jinak je to ale veselý chlapík až až! A když se rozpovídá, je jen těžko k zastavení.
Kolik že vám vlastně je?
Ty jo. Mělo by mi letos být 32, ale možná i 33. Jsem ročník 92.
Tak to jsme na tom stejně.
A vám je kolik?
32.
Letos vám bude 33?
Letos už mi bylo 32.
Tak to mně tím pádem taky (smích). Děkuju! To není vtip, já to fakt nevím.
Povězte, kolik vás v Českém domě z Pyroterry je?
Dohromady osm – pět umělců, kteří dělají šest až sedm typových show. Střídají se v různých kostýmech a aranžích. A tři technici včetně mě. Servisujeme kostýmy, ovládáme všechen systém – světla, videoanimace. Jsme součástí většího týmu, najal si nás Gen live, což jsou kluci, kteří mají na starosti kamery. My zastáváme tu část entertainmentu, oni tu technickou.
Celou olympiádu takhle zvládnete v osmi?
Jsme zvyklí dělat daleko delší projekty. Ten nejdelší byl třeba ve Studio City v Macau před pěti lety, kde jsme byli devět měsíců v kuse.
Momentka ze světelné show skupiny Pyroterra v Českém domě v Paříži.
Devět měsíců?
Ano, byli jsme třeba i dva měsíce v Saúdské Arábii, pak zase tři měsíce, pak v Kataru měsíc. Na dlouhodobé projekty jsme zvyklí, část týmu se vyloženě stěhuje. Není to výlet pro pět ponožek. V Paříži jsme od 22. července a odjíždíme 12. srpna. Jeden tým, nestřídáme se, nemáme den volna.
Takže to pro vás vlastně není až tak náročné?
Každá akce má svá pro i proti. Tady nás aspoň nebolí hlava.
Prosím?
V zahraničí, kde se nemluví česky a jsme tam fakt dlouho, nás pak bolí hlava. Čeština je pro nás pořád přirozená, i když všichni perfektně mluvíme anglicky, někdo i dalšími jazyky. Tady jsme v malé české enklávě, což je super. Složitější je to zase v něčem jiném.
A to?
Reagujeme tady na sporty, je to živý organismus. U zlatého zápasu Kateřiny Siniakové s Tomášem Macháčem jsme vzadu čekali, jak to dopadne. To rozhodnutí pro nás znamenalo okamžitou změnu programu, který se za dvě sekundy objevil na scéně. Máme tady dvanáctihodinové směny, takže máme i část dne pro osobní život, abychom se drželi v psychické i fyzické kondici.
Zní to jako jedna velká improvizace.
Občas je. DJ Forrest Pine ale vždycky rozjede perfektní skladbu, moderátoři (Emma Smetana a Zdeněk Novotný) se s námi rychle domluví, všichni účinkující pak mají in-ear, tedy sluchátko, do kterého jim říkám pokyny podle toho, jak se baví publikum – někdy je aktivní, někdy spíš pasivní.
Sladit to pak se všemi světelnými prvky nemůže být nic jednoduchého.
Neviděl jsem to v žádném jiném domě. My nicméně máme obrovskou výhodu v tom, že jsme přímo výrobce a vynálezce veškeré technologie, kterou používáme. Co účinkující mají na sobě, drží v ruce, software, ze kterého se programuje i hardware, ze kterého je to postavené, detaily, animace světla… Všechno běží na našem sytému, na který máme ochrannou známku a některé věci máme i patentované. Jsou vyladěné do milisekundy, což je snad vidět.
Předpokládám, že zpětnou vazbu dostáváte hodně často.
Určitě, od Českého olympijského výboru, od lidí, co v Českém domě pracují i ze stánku Alpine Pro pořád chodí kluci a holky koukat na každou show. Zrovna dneska tady jedna Španělka jen stála s otevřenou pusou dokořán. Když je vidět nefalšovaná radost, je to pro nás pocta. Každý den za námi přijde někdo a připomene nám, jak je rád, že tu jsme. I to je rozdíl proti předchozím projektům. Lepší symbióza nemůže existovat.
PYROTERRA. Pět umělců, dva technici a Marek Solnička (uprostřed) baví Český dům.
Chválil vás i někdo ze sportovců?
Hodně z nich naši show vlastně nevidí, protože jsou za scénou, když ji předvádíme. Ale Tomáš Houska (manažer digitálních médií ČOV) je často tajně propašuje mezi lidi, aby se mohli podívat aspoň na tu svou personalizovanou show. Párkrát se už stalo, že pak ani nestihli nastoupit. A třeba Lukáš Krpálek za námi přišel druhý den a říkal, jak to bylo super.
Věřím. Každý den tedy připravíte přibližně sedm vystoupení?
Tak nějak, dvě dlouhé tematické, které mají necelé čtyři minuty. Pak dvě s jinou hudbou, kostýmy i designem na vítání osobností, což je personalizovaná show pro každého sportovce. A pak ještě další, ale to se musíte přijít podívat.
Jak dlouho vám trvalo všechno nachystat?
Dva až tři měsíce hodně náročné práce. Dostali jsme zadání od ČOV, které bylo relativně volné, za což jsme vděční. Nemuseli jsme dělat show o Česku, o pivě, o české stopě ve Francii. Ale zase pro nás byla výzva vymyslet, o čem ty show budou.
Na pivo s olympioniky. Český dům opět vyčnívá a z okolí slyšíte: Magnifique! |
Bylo to asi i trochu svazující, ne?
Určitě. Když člověk dostane pokyn – vymysli vynález versus zlepši auto, je to rozdíl. Naštěstí jsme měli výborné nápady, aspoň já si to myslím (smích). Zvedáme lidi ze židle, což je prostě fajn.
Do kontaktu s ČOV jste se dostali jak?
Vlastně ani nevím. S režisérem Karlem Hrivňákem jsme dlouholetí kamarádi. Přizval mě do týmu na mnoho projektů – připravovali jsme třeba tour Jirkovi Kornovi. A teď dostal tuhle zakázku, tak si nás sem prosadil, za což mu velmi vděčíme. Ale nebyla to tlačenka, museli jsme si účast obhájit a ukázat se. A nesetkali jsme se s jediným názorem, proč tady jsme zrovna my. Potkalo se to.
Je to pro vás jedna z největších akcí, nebo kam ji na svém žebříčku řadíte?
Po stránce velikosti určitě ne. Nebo takhle, olympiáda je neuvěřitelně úžasná a obrovská událost, ale v rámci Českého domu je kapacita malá, stejně jako prostor pro vystoupení. V tomhle je to spíš střední akce, protože za sebou máme akce jako třeba 100 let Turecka, kde byla asi třistametrová stage, 200 tisíc diváků na jeden večer a vysílalo se to ve všech tureckých televizích. Máme za sebou i zahajovací ceremoniál Eurovize v Tel Avivu, kde jsme dodávali technologii, spolupracovali jsme se Super Bowlem, Cirque du Soleil… Takže v tomhle o největší akci zdaleka nejde.
A v něčem jo?
Třeba v tom, jak nás to tady baví. Jaký to má dopad na náš tým, jakou hrdost a pyšnost v nás vyvolává, že můžeme být součástí tohohle projektu, který má obrovský přesah do mezinárodních vztahů a není tolik politicky zabarven jako vládní věci, kterým se snažíme vyhýbat. V tomhle je to jedna z největších akcí, kterou si budeme dlouho pamatovat.
Kde se vlastně zrodila Pyroterra?
Sami to moc nevíme. Jsme teda s. r. o., takže je to dohledatelné, ale na začátku nebyla firma, spíš punk, banda kamarádů a vlastně tři začátky.
Tři?
Ten první se mě ani netýkal. To se tehdy tři kamarádi z party horolezců, co se díky rodinným vazbám vídali odmalička, rozhodli v rámci Larpu (druh rolové hry) dělat show s ohněm v kožených kalhotách do půli těla bez kostýmu. Postupně se z toho stala umělecká skupina, která na sebe nabalovala víc a víc lidí, až přišel zlom – Česko Slovensko má talent, první ročník 2010.
Matně si vybavuju.
Tehdy Pyroterra udělala obrovský krok vpřed. Hodně se vyprofilovala a vymezila vůči všem ostatním skupinám, které dělají třeba historický šerm, ohňovou show nebo žonglování. Ty to často dělají na amatérské úrovni, pro zábavu, ne jako živobytí.
Takže přišla profesionalizace.
Přesně. Z bandy kamarádů, co se dostali do semifinále Talentu… Tehdy jsem se přidal i já, protože jsem toho chtěl být součástí a stala se z toho profese. Začali jsme vyrábět a prodávat světelné rekvizity, protože ohně nešly všude používat. Třeba v Žofíně v sále už je úplně nechtěli (úsměv). To je ta třetí fáze – začali jsme být světová špička ve vývoji světelné technologie a rekvizit pro umělecké produkce. Celkem už tak má Pyroterra 18 let, já jsem v ní 14 let.
Máte toho za sebou už dost, ale je nějaká akce, kterou byste si ještě chtěli zkusit?
Marek Michlík – jeden z původních členů, úžasný manažer a technik, měl vždycky sen dělat zahajovací ceremoniál na olympiádě, čemuž jsme teď vlastně docela blízko… Chtěli bychom v něm nejenom účinkovat, ale být i u té kreativní fáze. To by nám udělalo ohromnou radost a byla by to velká čest. Já mám ambice najít spíš co nekomfortnější systém.
Systém čeho?
Jak po těch 14 letech zaručit, aby tým mohl dál perfektně pracovat a byl spokojený. Chci tady mít lidi, kteří show budou chtít dělat, budou se na ně i po pěti letech těšit. Budou mít nové nápady, žádný stereotyp. Budou rádi vystupovat z komfortní zóny, dělat věci, které jsme si nemysleli, že třeba dělat budeme, jako se nám stalo v Českém domě. Jen nesmíme zaspat a makat dál, vydržet. Není to sprint, ale maraton.
