Vaše zlato z Tokia slavili i lidé mimo střeleckou komunitu. Ale jak ho prožívaly vaše dvě děti?
Měly z toho radost, ale nejsem si jistý, jestli v té době mohly chápat, o co vlastně jde. Karolínce bylo sedm, tak asi ještě úplně nerozuměla tomu, co to je olympiáda. Nejvíc prožívá moje závody žena, ta strhne takovou vlnu. Já to pak jen slyším od děcek, jak mamka zase skákala a křičela. Ale děcka se radují z každé mé medaile a hádají se, kdo ten pohár nebo medaili bude mít ve svém pokoji, než to dám k rodičům, kde mám ve svém bývalém pokoji všechny trofeje.
To už musí být pořádně zaplněný pokoj.
Taky že je. Jsme dlouhověký sport, střílím už nějakých dvacet sedm let a medaile vozím od juniorů, takže jsou toho spousty. Nevím, co s tím budu jednou dělat, protože nemám velký barák, kam by se mi to vlezlo, a jsem rád, že to zatím můžu mít takhle u rodičů.
Je o mně známé, že po obědě si na půl hodiny zdřímnu. V tom mi hrají do karet různé výzkumy, podle kterých to je zdravé, takže to dodržuju.
