Začněme od konce, tedy od nejkrásnější chvíle, kterou zažila rodina Fuksových při pařížské olympiádě. Zatímco mužské trio ve složení děda, syn a závodící vnuk vyhlíželo v pátek 9. srpna po semifinále odpolední finálový závod, babička Jana, která do Francie neodcestovala, na ně od rána myslela. Zůstala sama v Nymburku, cestovat nikam nechtěla. „Ne ne, letadlem nelítám. A taky jsem ráda doma,“ říká mi, když si začínáme povídat ve zdejší loděnici pár metrů od Labe.
Drobná sympatická dáma je nejdřív malinko nervózní. „Vůbec nevím, na co se mě budete ptát a jestli vám budu umět odpovídat. Máťa mi jenom řekl, abych tady počkala, že za mnou přijedete na nějaký rozhovor,“ zmiňuje vnuka Martina, zlatého olympionika z Paříže.
Na co se budu ptát? Na víc než půl století vašeho života, na manžela, syna a hlavně na slavného vnuka. „Jo, tak to budu vědět,“ oddechne si uklidněně. A s krásnou bezprostředností líčí, jak Martinův zlatý den prožívala.
