Jedná se o takzvaný tužkový úchop, při němž pálku držíte stejně jako psací potřebu. Držátko svíráte palcem a ukazováčkem, zbylé prsty tvoří oporu z druhé strany.
Toto držení bylo dříve velmi rozšířené, podle jeho nejčastějších vyznavačů se mu říká čínské. Nicméně před několika lety vyšlo z módy a v současnosti už ho praktikuje jen pár jedinců.
Pro ilustraci: mezi 172 stolními tenisty a tenistkami na olympijských hrách v Paříži najdete pouhých šest odvážlivců.
Včetně Lebruna, který se do nezvyklého úchopu zakoukal jako malý.
„V mém rodném městě Montpellier trénoval jeden Číňan jménem Čchen Ťien. Když mi byly čtyři roky, viděl jsem ho hrát a přišlo mi, že je díky tužkovému držení lepší než ostatní, takže jsem chtěl být jako on. A sedlo mi to.“
Přímo náramně, neboť už v sedmnácti letech patří mezi hlavní hvězdy svého sportu. Ve světovém žebříčku se sluní na pátém místě, v Paříži se zaskvěl zmíněnými dvěma bronzy.
Z jedenácti zápasů, které zde odehrál, ztratil jen dva. V obou případech nestačil na suverénního Číňana Fan Čen-tunga, šampiona singlu i týmové soutěže.
„Tohle držení je opravdu cool, dává mi hodně různých možností v porovnání s tím tradičním,“ vysvětluje Lebrun. „Mám mnohem volnější zápěstí, hlavně při příjmu, takže můžu hrát hodně variací.“
Časy Waldnera ožívají. Švédové oslavují hvězdu s unikátní pálkou, fandí i král |
Důvodem, proč tento styl v poslední době prakticky vymizel, je slabina při hraní bekhendu. Jenže Lebrun má právě v něm obrovskou přednost. A tak díky neočekávaným úderům, do nichž vkládá enormní rotaci a které chytře umisťuje, rozebírá jednoho soupeře za druhým.
Drží se blízko u stolu, díky čemuž míčky vrací extrémně rychle. Má skvělý postřeh, častokrát používá dlouhý servis, kterým si výměnu rozehrává podle svých představ.
„Myslím, že lidem se můj styl líbí, protože je jiný. Jsem rád, když mi říkají, že se na mé zápasy dobře kouká,“ přibližuje.
A obecenstvo uchvacuje i neuvěřitelnou energií, kterou hýří i při nejvypjatějších bitvách. Po zisku bodu hlasitě řve a užívá si ohlušujících ovací, které v Paříži doprovázely každé jeho vystoupení.
Stolní tenis byl hlavně díky němu jedním z nejsledovanějších sportů celých her, na všechny dny byla několikatisícová hala vyprodaná. Lebrun kolem sebe vytvořil až magickou auru, což byste do něj vzhledem k jeho mladistvému vzhledu, který ještě umocňují brýle, nejspíš neřekli.
A celá Francie jeho příběh hltá ještě z jednoho důvodu. Félix není v rodině sám, kdo se umí za stolem pořádně rozparádit. Jeho o tři roky starší bratr Alexis je osmnáctým hráčem světa a na hrách v Paříži rovněž zdatně reprezentoval.
Sourozenci, kteří jsou si vzhledově velmi podobní, si ve družstvech užili společnou euforii, když v pátečním souboji o bronz zdolali Japonsko 3:2.
„Félix je neskutečný hráč, nejlepší hned po Číňanech,“ uznává bratra Alexis.„Trávíme spolu hodně času a teď máme i společnou medaili. Nemám slov, je to úžasné.“
Čína ovládla i popáté olympijskou soutěž družstev stolních tenistů |
Přestože v olympijském klání družstev usilovali o společný cíl, který si v partě ještě s 29letým Simonem Gauzym splnili, mnohokrát se dostávají do situace, kdy se střetnou jako rivalové.
„V takových případech jdeme do zápasu naplno, klidně rozpoutáme opravdovou bitvu,“ shodují se. „Ale po utkání se zase podporujeme.“
V soutěžní bilanci zatím jednoznačně a bez zaváhání vede starší Alexis, který navzdory horšímu žebříčkovému postavení těží z toho, že bratra dokonale zná.
„Nechci s ním prohrát, on mě zase chce porazit, vzájemně se díky tomu posouváme,“ říká. „Teď když mě Félix přeskočil v žebříčku, musím mít alespoň něco, čím se můžu bránit, když si mě dobírá.“
V Paříži se lépe dařilo mladšímu ze zázračných bratrů, jenž se ve dvouhře postaral o třetí olympijskou medaili v historii francouzského stolního tenisu. A o pár dní později se výrazně zasloužil i o čtvrtou: na bronzové výhře 3:2 nad Japonskem se podílel dvěma body včetně toho rozhodujícího.
Přitom má ještě celou kariéru před sebou. V jejím dalším průběhu se tak bude snažit, aby se olympijským šampionem ve dvouhře opět stal hráč s tužkovým držením pálky.
Naposledy se to povedlo Číňanu Ma Linovi v Pekingu 2008, zopakování po dvaceti letech by tedy atraktivnímu, ale v poslední době strádajícímu stylu jistě slušelo.