Když se statný chlapík vysoukal z letadla, čekala ho velká sláva.
Vždyť předlouhých čtyřicet let Pákistán vyhlížel olympijského vítěze. A poprvé od Barcelony 1992 se dočkal vůbec první medaile z her.
Jistě, poněkud neobvyklým způsobem, kdy Nadím i vinou zranění pořádně nezávodil, letos na Diamantové lize v Paříži zaznamenal výkon 84,21 metru a nyní ve sledovaném finále najednou hodil nový olympijský rekord 92,97.
Smutek po hře centimetrů. O Nadímově šach matu a Vadlejchově Černém Petru |
„Lidé však ani netuší, jak se Aršád dostal až sem. Jak mu jeho spoluobčané z vesnice a příbuzní dávali peníze, aby mohl ve svých začátcích vůbec cestovat do jiných měst na tréninky a akce,“ vysvětluje nepříznivé podmínky Nadímův otec Muhammad Ašraf.
Nejslavnější potomek stavebního dělníka vyrůstal s dalšími šesti sourozenci. Na čočce a zelenině. Maso prý bývávalo výsadou, kterou si dopřávali jednou do roka při sváteční příležitosti.
Když se namísto slovutného kriketu dal na atletiku, údajně trénoval na dvorku. Nebo na kriketových hřištích. V březnu dokonce přiznal, že snad sedm nebo osm let házel s jediným, už notně poškozeným oštěpem.
Po úspěšné kvalifikaci do Paříže si vysloužil státní podporu, přesto slaví navzdory nedostatečnému zázemí i vybavení.
Ale zato s nadšenými fanoušky, kteří drželi palce zpovzdálí. Nadím je před olympijským závodem prosil o modlitby. Desítky příznivců se sešlo u jeho domu kousek za městem Mian Channu. Tady sledovali závod na obrazovce umístěné na korbě nákladního auta.
Křepčili, tleskali, tancovali. A modlili se. Tak jako dlouhému pokusu nevěřící Nadím v oštěpařském sektoru.
Často platí, že si stát, který na překotný úspěch dlouho čeká, obvykle sportovce o to víc hýčká. A platí to i pro Pákistán, jenž šampionovi vyplatí 153 milionů rupií, v přepočtu přes 12,5 milionu korun.
Prezident Ásif Alí Zardárí podle agentury Reuters oznámil, že Nadíma ocení druhým nejvyšším státním vyznamenáním.
„Děkuji i rodičům a pákistánskému lidu. Za medailí je spousta tvrdé práce, kterou jsme s trenérem odvedli,“ reagoval dojatý atlet před zástupy tamních médií.
Pomohl mu také jeho indický soupeř Níradž Čopra, šampion z Tokia a letos stříbrný muž, který na nesnadnou situaci sedmadvacetiletého protivníka upozorňoval. Oba se také objímali, byť pochází ze zemí, které spolu od roku 1947 stále vedou konflikt o území Kašmíru.
Pákistánec za poskytnuté prostředky ocenil i vládu. Nezapomněl ale na nevyřešené problémy v jeho rodišti. Proto po triumfálním a emotivním příjezdu přispěchal s dalšími prosbami, co by leckde působily úsměvně.
„Má vesnice potřebuje silnice. A pokud by nám vláda poskytla plyn na vaření, bylo by to skvělé.“