„Výsledkově je to dnes velké zklamání, ale oproti Tokiu jen tak poloviční. Zásadní náplastí pro mě je, že kdyby byla obtížnost samostatnou disciplínou, mám z ní zlato, říkal Ondra.
Vidina medaile víceméně mizela už při boulderingu. Co se při něm stalo?
Velkou ostudou bylo, že jsem nezalezl jedničku (první ze čtyř tras boulderingu). Věděl jsem, že druhý úsek do druhé zóny na ní bude těžký, několikrát jsem ho zkusil, cítil jsem tam šanci, ale nezkoušel jsem něco změnit. Říkal jsem si, že stavěči si asi vše dostatečně otestovali, aby to nešlo staticky přesáhnout. Bohužel šlo. Pak už mi zbývalo jen posledních pár sekund a trochu jsem poslední krok uspěchal, i když byl naopak snadný. Zkrátka ostuda. Ale ani to by mi nakonec na medaili nestačilo. Na tu by bylo potřeba vylézt i dvojku.
Na které jste dvakrát málem topoval.
Jo, byl jsem hodně blízko. Možná kdybych měl víc času a ještě jeden pokus, dopadla by jinak. Těžko říct. Na trojce a čtyřce jsem naopak šanci neměl. (Na trojce nezapsal ani bod, na čtyřce jen 4,5 bodu.)
V lezení na obtížnost byl Ondra nejlepší, celkově to stačilo na šesté místo |
Proč?
Na trojku mám slabá ramena. Na čtyřku pomalé ruce. Jestli jsou nějaké styly boulderingu, které mi tolik nejdou, tak tyto. Geneticky na ně asi ani nemám, nemůžu se v tom zlepšit. Čtyřka byla důkazem, proč mi v minulosti nešlo ani lezení na rychlost, protože to je velmi podobné. Ne že bych tyhle bouldery netrénoval, ale dost jsem doufal, že je nakonec nepostaví. V posledních olympijských kvalifikacích nebyl takový boulder ani jeden. Bohužel, zrovna v nejdůležitějším závodě se vyskytl.
Bylo potom těžší najít motivaci k druhé části kombinace v podobě lezení na obtížnost?
Motivaci jsem měl. Pokud bych zkazil bouldering i obtížnost, hořkost by byla veliká. Říkal jsem si: Dobře, je to sice na olympiádě kombinace, ale v mé hlavě to teď bude závod na obtížnost, tak se ukaž, co jsi natrénoval. Z toho, že jsme s Jakobem Schubertem dolezli ze všech nejvýš, mám obrovskou radost. Jsem na sebe pyšný.
Adam Ondra během finále ve sportovním lezení. (9. srpna 2024)
Navíc pokud by šlo o samostatný závod jako ve Světovém poháru nebo na mistrovství světa, obtížnost byste tady vyhrál.
Ano, v tom případě by rozhodlo, že jsem měl lepší semifinále než Jakob. Dalším parametrem by případně byla rychlost ve finále, a ta by také hovořila pro mě.
Jak se vám zamlouvá obsazení stupňů vítězů? Dva teenageři, vítězný Roberts, ale na bronzovém postu právě 33letý Schubert.
Asi se to dalo čekat. Nečekal jsem, že v boulderingu budou kluci o tolik dominantnější. Všechno je to i trochu o štěstí. Což o to, stříbrný Sorato Anraku je v boulderingu tak konzistentní, že mě svým výkonem nepřekvapil. Ale že dal Toby Roberts trojku, mě naopak trochu překvapilo. Nakonec tři největší favorité, které jsem před závodem tipoval, na stupních vítězů jsou.
Schubert je vašim velkým kamarádem ze soustředění i skalního lezení. Co jste si po závodě řekli?
Byli jsme překvapení, co stavěči postavili na obtížnosti. Zvlášť v porovnání se semifinále šlo o radikálně jinou cestu. V semifinále byla komplexní, nepříjemná od začátku, to se i divákům muselo líbit, protože byli napjatí, co se bude dít. Zato dnešní finále v obtížnosti mi připadalo pro diváky nudné, protože víceméně do tři čtvrtin trasy bylo jasné, že nikdo nemůže spadnout - a rozhodovalo se až pak.
Tím pádem ani nešlo stahovat větší ztrátu z boulderingu.’
Právě. Sice Toby Roberts i Sorato Anraku lezli obtížnost s obrovskou nervozitou, ale cesta nebyla až tak intenzivní a záludná z hlediska obtížnosti, proto se i s nervozitou dalo zalézt daleko. Rozhodovala fyzička v posledních krocích.
To vám bylo jasné hned při prohlídce?
Dneska jo. Předevčírem v semifinále jsme si říkali: Není to lehké - ale nečekali jsme, že to bude až tak těžké. Zato dnes nám bylo jasné, že do 60 (bodů) se poleze v pohodě. Ještě před prohlídkou jsem možná doufal v nějakou šanci, že bych se mohl k medaili dostat. Kdyby to kluci ve finále napálili stejně jako při semifinále a někdo z nich brzy udělal chybu, mohl bych 50 bodů nahnat. Jenže jakmile se finále rozběhlo, i podle hluku, co ke mně doléhal do izolace, mi bylo jasné, že to na medaili nepůjde.
Čímž jste se mohl paradoxně i uvolnit, ne?
Hlavně jsem věděl, že na obtížnost jsem tak dobře připravený, že i v předcházející semifinálové cestě - přestože byla velmi nepříjemná - jsem se cítil příjemně. Ať už jsem byl nervózní, nebo ne, lezl jsem, na co jsem měl. Fyzička v takových vypjatých situacích dělá hrozně moc.
Mrzí vás, že jste skončil jen těsně pod 100bodovým topem obtížnosti?
Chyběl mi k topu poslední krok, ale na ten už nebylo. Byl fakt obtížný. Ale s Jakobem Schubertem nás překvapilo, že jsme nedostali od rozhodčích plus, dali nám 96 bodů, a ne 96,1 (za tečování topu). Jakob říkal, že jsem tam byl dokonce o trošičku líp než on. I trenéra překvapilo, že jsme plus nedostali, ale na výsledku by nic neměnilo.
Hlasatel jej představil slovy "Now the legend". Později Adamu Ondrovi děkoval za úžasný zážitek. Diváci mu uspořádali ovace vestoje. Ondra sice olympijskou medaili nemá, v kombinaci je šestý, ale v lezení na obtížnost byl ze všech nejlepší. A pro svět lezců legendou zůstává. https://t.co/EAJWLLQLlq
Vítězný Brit Roberts tu o vás hovořil jako o svém vzoru. Je příjemné, že vás vnímá jako lezce, který mu ukázal cestu?
Určitě. Je to velká čest. Stejně jako je mi velkou ctí, že jsem s ním a dalšími mladíky měl v Paříži možnost závodit.
Můžete porovnat vaše dvě šestá místa z olympiád? Jak moc se liší?
V mé hlavě to mám tak, že je buď medaile nebo všechno ostatní. Proto ani nepřemýšlím, jestli jsem čtvrtý, šestý nebo desátý. Ale přece jen považuji Paříž za daleko větší úspěch, protože je tady to potenciální zlato z obtížnosti, což je náplast na všechno ostatní.
Také atmosféra byla lepší než v covidově tichém Tokiu.
Jo, to že jsem byl skoro až nahoře u topu a lidi bouřili, když jsem v posledních krocích bojoval ze všech sil, je určitě vzpomínkou, která z mé hlavy nikdy nevymizí. Určitě to za to všechno úsilí stálo, i když medaile není.
Jak se vám poslouchá, když vás představují jako legendu?
Asi jsem si na to zvykl. Ale před závodem nic z toho moc nevnímáte. I v situaci, kdy jsem věděl, že nelezu o medaile, se ani zdaleka nedá říct, že jsem nelezl o nic. Pořád jsem lezl o svoji čest a o své jméno. Kdybych zalezl jen 60 nebo 70 bodů, jsem teď hodně naštvaný. Takhle to bolí, ale naštvaný nejsem.
Ovace vestoje, které vám po vašem výkonu přichystali diváci, jste si už vychutnal, ne?
To ano. Že jsem tečoval top a dostal tyhle ovace a že tam byla kamera, do které jsem na dálku mohl zamávat manželce a synovi, pro mě znamenalo opravdu hodně.
Nedlouho po vašem závodě dosáhl Martin Fuksa ve finále kanoistů na zlato.
To ještě nevím. Tak to je paráda.
Znáte se s ním?
Potkali jsme se několikrát na akcích, protože jsme pod stejnou agenturou, ale jinak se moc neznáme. Každopádně je úžasné, co dokázal, a moc smekám, že ustál i ten obrovský tlak, který musel v hlavě mít.
Vy jste před dnešním závodem tlak pociťoval také?
Určitě, na olympiádě se bez tlaku lézt nedá a při obtížnosti mi asi i pomohl. A při boulderingu? Neúspěchy na trojce a čtyřce, i když jsem tam nelezl dobře, mě asi moc nebolí, protože jsem je nejspíš líp zalézt nemohl. Zato na té jedničce... Těžko říct, co by bylo kdyby. Myslím, že jsem celkově v Paříži psychicky nevybouchl a naopak na obtížnosti jsem zachoval neuvěřitelně chladnou hlavu a vydal ze sebe naprosto všechno. A mám i radost, že se mi na konci povedlo zakolenovat, využil jsem svých fintiček ze skal a díky tomu dokázal udělat ještě jeden krok navíc.
