V sobotu ve sprintu skončila čtvrtá, což následně zhodnotila slovem „hořkosladké“.
V neděli tak vypálila hned ze startu a skvělé tempo udržela po celou dobu závodu. Navíc se blýskla i na střelnici, kde se jí k času přičetla jediná trestná minuta, ostatních 19 terčů dokázala trefit.
Simona Bubeníčková, stříbrná paralympijská medailistka. Jak to zní?
Je to úplně hustý. Paralympijská vítězka by samozřejmě bylo lepší... Ale ne, je to fakt úžasné. V posledním kole jsem jela i pro dort, který mi slíbila ségra, když budu mít medaili. A pro slovinský odznáček, který mi slíbil servisák. Pro něj jsem jela a teď si ho půjdu vyzvednout. Jsem moc šťastná.
Druhé české stříbro na paralympiádě. Bubeníčková slaví v závodě biatlonistek |
Co se vám v cíli honilo hlavou?
Brečela jsem, protože to bylo strašně emotivní. Moc děkuju všem, rodičům, celému týmu, co tady máme. Lyže byly zase perfektní, takže i servis je super. A ta divácká podpora, která byla cítit celou dobu.
Poté se o vás starali lékaři, chvíli nebylo jasné, jestli vůbec na ceremoniál půjdete.
Ale já jsem chtěla, protože se může stát, že už na něj nikdy nepůjdu. Je to zážitek, dělala jsem vše pro to, abych sem mohla jít. Ale stalo se toho za poslední den hrozně moc. V sobotu mi zavolal David Kratochvíl (paralympijský šampion v plavání z Paříže), který mi taky moc pomohl. To bylo moc milý. A taky měla moje babička narozeniny a já jsem na ně trochu zapomněla, myslela jsem, že je má až dneska. Takže jsem jela pro babičku, protože tady byla a sledovala mě, tak doufám, že jsem jí udělala radost.
Určitě nejen jí. Byla jste méně nervózní než v sobotu?
Ano, byla jsem mnohem víc v klidu, což mi určitě pomohlo. Od začátku jsem to bušila, trochu jsem se ve čtvrtém kole bála, že už to nevydržím. Na poslední položce jsem sice měla jednu chybu, ale říkala jsem si, že tam nechám všechno a zkusím to ještě vydržet.
A vydržela?
Naštěstí ano. Tady je trať taková, že se stoupá, stoupá, stoupá, pak je rovinka, ale pořád se musí pracovat, pak už se jen sjíždí. Tak jsem si říkala, že to musím jen vydržet do toho sjezdu.
Víte, proč na poslední položce přišla ta chyba?
Rychleji jsem to odpálila a už jsem se tolik nesoustředila na zvuk. Ale zahodila jsem to a řekla jsem si, že poslední tři rány se budu soustředit. Stane se, jedna chyba není nic hrozného. I kdybych ji neudělala, stejně bychom ztratili ještě asi 40 sekund na první Wangovou. Měla jsem ještě rezervu. Zůstala jsem klidná, nestresovala jsem se.
Mířila na cizí terče, přesto pak dala nulu. A čtvrté místo? Beru ho, říká Bubeníčková |
Poté se vám udělalo zle?
Ne, že bych úplně zkolabovala, ale bylo to emotivní, pro mě hrozné zadostiučinění. Můj cíl nebyla medaile. Samozřejmě člověk chce vyhrát, ale po včerejšku jsem si říkala, že uvidím, jak to bude vypadat. A bylo to úžasné! Ale čím dál jsme šli, tak jsem cítila laktát v nohou, nebylo mi moc dobře, byla jsem dehydratovaná. Pak mě obskakovali doktoři, což bylo stresující, ale teď už je to snad lepší.
Jak vnímáte medaili?
Když jsem ji chtěla zvednout na stupních, tak jsem zjistila, že je dost těžká a musela jsem zabrat. Je masivní, ještě si ji pak pořádně prohlédnu. Nevím, jestli má nějaké poznávací znamení, jako to bylo v Paříži, ale asi ano. Je to hustý, musím vymyslet nějaké místo, kam si ji vystavím.
