„Je to takové hořkosladké, ale beru to,“ hodnotila následně v cíli. Biatlon si k běžeckému lyžování přidala až před aktuální sezonou, zatím tedy nemá tolik zkušeností jako její soupeřky. „Holky jely perfektně, byly rychlé a přesné. I když Číňance stačila na zlato jedna chyba, ta musela letět jako blázen.“
Bubeníčková rozjela první kolo trochu pomaleji, aby se pozvolna dostala do svého obvyklého tempa. Nejvíce se ale zdržela na druhé střelbě, protože omylem mířila na cizí terče.
Místo medailí myslí na menší cíle. Naděje Bubeníčková o parabiatlonu i své bublině |
„S první položkou jsem spokojená, samozřejmě nestřílím rychle jako ty nejlepší. Ale pro mě je důležité, že to byla nula a odjížděla jsem po první střelbě s čistou hlavou,“ hodnotila úvodní pokusy. „Na té druhé jsem měla trochu problém, protože jsem nemohla najít tón.“
Sedmnáctiletá Češka totiž závodí v kategorii zrakově handicapovaných a jako jedna z mála je úplně nevidomá. Z jejího reálného času se v cíli počítá pouze 88 %, zatímco některé její soupeřky mají například 97 %. Na rozdíl od nich se tak Bubeníčková na střeleckém koberci řídí při zaujetí polohy jen hmatem. A střílí z laserové pušky, která ji navádí zvukem.
„A jelikož jsem nic neslyšela, přetočila jsem se doprava. Ale bylo to moc a mířila jsem na vedlejší terče,“ vysvětlila. „Už jsem chtěla vystřelit a najednou tón přestal, tak jsem zvedla ruku. Rozhodčí mě přetočil doleva a už jsem mířila na svůj terč. Ale nerozhodilo mě to, zase jsem dala nulu.“
Zpovzdálí ji sledoval její trasér David Šrůtek, se kterým pravidelně jezdí už pět let. Při biatlonu jí ovšem na střelnici nesmí radit, protože u podložek je takzvaná „tichá zóna“.
„Můžu ji jen přivést správně na podložku. Simča mi půjčí hůlky, já ji držím za madla a počítám jí vzdálenost od podložky,“ popisuje Šrůtek svou práci. „Pak si Simča musí čipem odstartovat terč, aby se ta zbraň vůbec zapnula. Holky, co trochu vidí, tak tu krabičku vidí, Simča si ji musí nahmatat.“
Stejně jako při zaujetí správné polohy. „Já můžu Simče pomoct naštelovat se, ale nemůžu mluvit. Holky, které mají zbytky zraku, ještě vidí, kde ten terč aspoň je. Já Simču vždycky klepnu hůlkou, ale pak musím odjet pryč,“ dodává.
Pak je tedy na Bubeníčkové, aby správně odhadla, kde terče jsou. A ve sprintu se jí to i přes problémy podařilo náramně, nakonec zazelenala všech deset ran.
Příprava na paralympiádu? Zlomená krční páteř. Edlingerová vyjela stříbro i s límcem |
„Nechala jsem tam vše, co jsem mohla,“ komentovala svůj celkový výkon. „Poslední tři týdny jsem nebyla úplně v topu, moc jsem netrénovala a ještě minulý týden jsem si říkala, že bude úspěch, když se doplazím do cíle.“
Ale ve výsledku byla spokojená i s představením na lyžích, ač nebylo takové, na které je úřadující mistryně světa v běhu na deset kilometrů zvyklá. „Samozřejmě bych byla radši, kdyby se mi jelo lehčeji, vždycky to může být lepší. A věřím, že to lepší bude. Dneska k bronzové medaili scházelo ještě hodně.“
Třeba i ideální trať. Ve Val di Fiemme to rozhodně nevypadá, že se zde závodí na zimní paralympiádě. Všude kolem vidíte zeleň, jen na trati je sníh. A dost mu dává zabrat ostré a teplé slunce.
„Je hrozné teplo, což je podle mě to nejhorší. Ale trať posolili, což bylo fajn, držela hezky pohromadě celou dobu a bylo to mnohem lepší než na trénincích. Nemůžu si na trať stěžovat, všichni to měli stejné. Nakonec to dneska nebylo tak hrozný, organizátoři odvedli skvělou práci,“ chválila Bubeníčková, která je zatím zapsaná na dalších šest startů.
Po biatlonu okusí na hrách i oblíbené běžecké lyžování. „Těším se, až budeme jenom rubat,“ směje se. „Ale i ten biatlon bude fajn. V neděli nás čeká individuál, který bude ještě náročnější. Představa toho, že mám jet ještě dvě kola navíc... Nevím, nevím. Ale tak čtyřikrát si lehnu, čtyřikrát to odstřílím.“
A bude doufat, že tentokrát se prostřílí třeba až k cennému kovu.
