Kromě toho se učí na varhany, chodí běhat, v zimě lyžuje a v létě zase leze po skalách. „Nebojím se toho, i když nevidím. Jsem hodně sportovní typ a všechno mě baví. Samozřejmě hlavně plavání.“
V něm je 16letý Kratochvíl zatraceně dobrý.
Na paralympijských hrách v Paříži posbíral zlato, stříbro i bronz, přidal čtvrté místo a dvě pátá.
Účast v Tokiu přenechal, teď vítězí. Para plavec Kratochvíl si podmaňuje Paříž |
„Po medailích mě vždycky ve vesnici přivítala celá výprava, bylo to moc pěkný. Dostal jsem kšiltovku s phrygem, znakem paralympiády, a spoustu čokolády, takže budu mít doma aspoň co tláskat.“
A jelikož si z francouzské metropole odváží tři cenné kovy, zůstává v jejich počtu jen těsně za medailovým ziskem celé olympijské výpravy. „Když se to řekne takhle, zní to opravdu hezky. To byl takový cíl, že chceme přivézt více medailí než olympionici. A povedlo se,“ rozesměje se.
Kratochvíl už takový je. O všem vypráví s obrovským nadšením, zápalem i humorem. I když se ho zeptáte na jeho hendikep, nerozesmutní se.
Právě naopak. Úsměv na tváři mu zůstává.
O zrak přišel v dětství kvůli rakovině sítnice. V roce a půl mu lékaři museli odebrat první oko. Jelikož se nemoc v šesti letech vrátila, oslepl úplně.
Plavec David Kratochvíl slaví zlatou medaili na paralympijských hrách.
„Mně asi ani nevadí, že nevidím, beru to tak, že takový jsem, je to má součást. Z hendikepu si dělám srandu, protože proč ne?“ poví.
Některé obrazy mu v paměti zůstaly z dětství, představivost tak má dobrou. A jiné činnosti zvládá i jako nevidomý s přehledem.
„V mobilu i počítači mám nainstalované hlasové zařízení, které mi povídá. Když mi přijde zpráva, řekne mi od koho, před kolika minutami a co je v ní napsané. Zajímaví jsou smajlíci. Popisuje je to asi správně, ale já stejně nevím, jak ty obličeje vypadají. Na klávesnici umím psát všemi deseti. A na počítači trávím hodně času, přece jen jsem typický teenager,“ tvrdí.
Ani u Kratochvílových doma byste nepoznali, že má 16letý David nějaký hendikep. „Nijak přizpůsobené to tam nemám, jen si pamatuju, kde co je, a podle toho se orientuju,“ vysvětluje. „Důležité je, aby třeba mamka, když uklízí, nenechala na chodbě vysavač.“
Na to si ale rodiče Stanislava a Jiří dávají pozor.
Plavec David Kratochvíl a jeho tatínek slaví zlato na paralympijských hrách.
Se svým synem navíc tráví čas nejen doma, ale i každodenně v bazénu. Dělají mu totiž tapéry, asistenty, kteří na okrajích bazénu dávají nevidomému plavci pokyn k obrátce či dohmátnutí.
„Prohlubuje to mou důvěru k nim, protože tapérovi musím stoprocentně věřit. Každý styl je jiný, na prsa a motýl mě musí ťuknout blíž u stěny, na znak a kraul zase dál, navíc to musí korigovat i podle mé rychlosti,“ vysvětluje Kratochvíl.
„Snažíme se to oddělovat od soukromého života, ale moc to nejde. Občas si lezeme na nervy. Ale jsem jim moc vděčný, že pro mě práci tapérů dělají.“
Rád hloubám
Záslužnou práci, slušelo by se podotknout.
„Chodíme s Dávou každý den na tréninky. Za dvě hodiny kolem bazénu naběháme klidně šest kilometrů. Oba s manželkou chodíme do práce, takže se střídáme, kdo zrovna může jít na bazén,“ popisuje plavcův tatínek Jiří.
Trenéra má totiž v Ústí nad Labem a sám se připravuje v Tachově. „Jednou za dva tři týdny za mnou přijede, nebo jedeme my za ním. Předvedu mu, co jsme podle jeho plánů natrénovali, on nás zkontroluje a dá další rady.“
Sbírka medailí je kompletní. A teď na čokoládu se šlehačkou, velí Kratochvíl |
Poslední dva měsíce před paralympiádou z bazénu Kratochvíl téměř nevylézal.„Davča byl kvůli přípravě bez prázdnin. Ale je vidět, že se všechny tréninky vyplatily,“ má jasno tatínek.
Hned po návratu z Paříže zamíří talentovaný mladík zpátky na tachovské gymnázium. Po jeho dokončení by chtěl studovat psychologii: „Baví mě biologie, ale nenašel bych uplatnění, protože mikroskopy... Ale na psychologii se prý hodím. Rád pomáhám ostatním a naslouchám jim.“
Se svou vlastní psychikou se při závodech vypořádává obdivuhodně.
„Bývám nervózní, ale zároveň si závody užívám. Vždycky se spíš nakopnu, než že bych byl někde schoulený a bál se. Povzbuzuju se, abych předvedl co nejlepší výkon,“ svěřuje se.
„Dáda je totiž dost ctižádostivý, nic nehází za hlavu a vždy chce předvést, co natrénoval,“ zmiňuje maminka Stanislava.
Plavec David Kratochvíl ovládl na paralympijských hrách v Paříži závod na 400 metrů volným způsobem.
I Kratochvíl sám sebe popisuje jako cílevědomého a ambiciózního: „A hrozně rád hloubám. Baví mě si hledat nové informace.“
Teď si může přehrávat i spoustu nových zpráv o sobě. V Paříži je totiž o něj mezi novináři mimořádný zájem. „Je to masakr. Předtím už jsem nějaké rozhovory dělal, ale nikdy jsem neměl až takovou pozornost. Je to docela hustý, když vylezete z bazénu a trvá vám třeba půl hodiny, než projdete přes všechny novináře,“ udivuje ho.
„Nesmíš se totiž tak vykecávat, Dejve,“ řekl mu v nadsázce po jednom závodě mluvčí paralympijského výboru Tadeáš Mahel.
Taťko, už mě klepni! Tak těžkou medaili ještě nemám, zářil zlatý Kratochvíl |
Ale konverzace s lidmi je jedna z Kratochvílových zálib.
„Já si to zatím nepřipouštím, ale asi mě teď fanoušci budou víc poznávat a třeba se fotit. Sice nejsem úplně fotogenický, ale nevadí mi to,“ usmívá se.
Nejvíc se teď ale těší na to, až si po zaslouženém odpočinku zase vyleze na startovní blok v tachovském bazénu: „Vždycky, když skočím do vody, cítím se skvěle, chci se posouvat. Pomáhá mi to se sebevědomím, je v tom i určitá disciplína. A hlavně mě plavání pořád baví. Jinak by mi asi ani nešlo.“
Naštěstí pro něj mu jde bravurně. A v 16 letech má kariéru stále před sebou.
