Do českého týmu přestoupila po neshodách v tom rakouském, před paralympiádou musela řešit nové občanství, zvykat si na nového traséra a ustálit se v reprezentaci. A to se jí povedlo náramně. „Chtěla bych moc poděkovat svému týmu a všem, kteří udělali maximum pro to, abych tu dnes mohla být,“ vyprávěla.
Edlingerová závodí v kategorii zrakově handicapovaných, stejně jako jiná česká reprezentantka Simona Bubeníčková, která v sobotu skončila čtvrtá.
„Mám zrakové postižení, které ovlivňuje střed mého zorného pole. Co není v okruhu zhruba jednoho až jednoho a půl metru ode mě, to v podstatě nevidím,“ popisuje stříbrná medailistka.
Medaile po šestnácti letech! Biatlonistka Edlingerová získala na paralympiádě stříbro |
„Na první pohled nevypadám jako člověk s handicapem a někdy je to paradoxně ještě těžší, protože lidé na mě koukají a říkají si: Co je s touhle holkou?“
Před závody slýchávala i otázky, proč najednou závodí za český tým. „Vím, že jsem se v Česku nenarodila, hodně se diskutovalo o tom, proč jsem teď Češka a proč mohu závodit za český tým. Doufám ale, že tahle medaile lidem přinese radost,“ přeje si.
Pro Českou republiku je to první medaile ze zimní paralympiády po 16 letech, navíc první mimo alpské lyžování. Máte o to větší radost?
Určitě, je to neuvěřitelné. Je pro mě obrovská čest reprezentovat Česko a ještě větší čest získat spolu s Alexem (trasér Paťava) první medaili po šestnácti letech. Pořád tomu vlastně nemůžu uvěřit. Byla to těžká cesta, hodně lidí dělalo všechno pro to, aby se změna občanství nepovedla. Navíc ještě před pár týdny jsem měla zlomeniny krční páteře.
Carina má pro vás jeden vzkaz.
@carina_edlinger
#sportjejenomjeden
Opravdu? Proto na sobě máte krční límec?
Přesně tak. Vypadá to možná zvláštně, ale pokud mi to pomáhá, tak na tom nezáleží. Stále mě to trochu bolí, ale dokud lékaři říkají, že je to bezpečné a nehrozí další zranění, je to jen ochrana. Ale byla to docela zvláštní příprava na paralympiádu.
Můžete popsat svou cestu do českého týmu?
Byla to docela divoká jízda. Pokud chcete opustit orchestr, musíte být připraveni otočit se zády k publiku. Bylo to hodně hektické a stresující a moje příprava vypadala úplně jinak, než jsem si představovala. Přesto jsem nesmírně vděčná za všechno a za to, že teď mohu reprezentovat Česko.
Ráda byste si zazpívala i českou hymnu, že?
Dokonce jsem to slíbila předsedovi paralympijského výboru, že nezáleží na tom, jak dobře mluvím česky, ale že se hymnu musím naučit. Učila jsem se ji na YouTube, takže bych ji měla zvládnout zazpívat. Bylo by krásné to jednou dokázat.
Takže další krok je zlato?
To by bylo super. Ale upřímně, biatlon dlouho nebyl můj oblíbený sport. Vždycky jsem byla hlavně běžkyně na lyžích. Jsem ale velmi vděčná Českému biatlonovému svazu, který udělal všechno pro to, abych tady mohla startovat, protože v běžeckém lyžování závodit nesmím.
Bylo těžké přejít na biatlon?
Hodně. Ještě před pár týdny jsem z biatlonu byla dost frustrovaná. Říkala jsem si: Aspoň si zalyžuju, jen musím přežít střelnici. Ale dnes už můžu říct, že jsem schopná trefit terč. Minulý týden pro mě byl hodně důležitý, protože to byl první týden v životě, kdy jsem trefila několik terčů a nebyla u toho tak nervózní.
Ve sprintu jste sestřelila všech deset terčů.
Byla jsem sama překvapená, jak se mi to povedlo.
Jaký je Alex trasér?
Skvělý. Mám vedle sebe toho nejlepšího člověka, protože je biatlonový trenér. Během střelby mi sice nemůže pomáhat, ale jinak mi dává spoustu rad. Na střelnici jsem ho sice neviděla, ale cítila jsem, že je spokojený, když jsme ji opouštěli.
Už tedy nejste střelecký samouk?
No, asi by bylo lepší, kdybyste se Alexe neptali na mou techniku. Za ty roky jsem si vytvořila vlastní způsob střelby. Když máte zrakový handicap, možná je někdy lepší tolik nevidět detaily. Ale hlavní je, že trefuju terče. A Alexovi jsem slíbila, že po sezoně zapracujeme na technice.
