Jen letos ve Val di Fimme ukořistila čtyři zlata, když v kategorii sedících uspěla třikrát v běžeckém lyžování a jednou v biatlonu. Naposledy přidala medaili do své sbírky v sobotu, když společně s americkým týmem dominovala smíšené štafetě.
Přitom ještě nedávno svůj start na paralympiádě skoro odepsala. Krátce před ní totiž utrpěla otřes mozku, v této sezoně ještě podstoupila operaci a prodělala infekci. Přesto je jednou z nejvýraznějších postav her.
Konečně se daří i v zimě. Napodobí parasportovci historické Nagano? |
A rozhodně nekončí. Však už teď v Itálii vyhlíží budoucí akce ve Spojených státech. „Domácí paralympiáda v Los Angeles a zimní hry 2034 v Salt Lake City jsou pro mě velkou motivací,“ říká.
V zámoří je Mastersová obrovskou hvězdou, což dokazuje i fakt, že se objevila v reklamě během slavného Super Bowlu, za což společnosti utrácejí miliony dolarů. I příběh, který popisuje, jak se 36letá ukrajinská rodačka do Spojených států dostala, je silný podobně jako její sportovní výkony.
Jako malá skončila na Ukrajině v sirotčinci, kde zažívala otřesné podmínky. „Bylo to příšerné,“ vzpomínala na život v rodné zemi. Opuštěné děti byly podle jejích slov týrané, neměly dostatek jídla a byla jim zima. Mastersová byla dokonce svědkem ubití nejlepší kamarádky Lainey.
Až americká profesorka Gay Mastersová ji z hrozných zážitků vysvobodila. „Maminka mi doslova zachránila život,“ je jí vděčná její adoptivní dcera.
Dlouho se ale z traumat nemohla dostat a nemohla se smířit ani se svým handicapem, za který nejspíše mohla havárie v jaderné elektrárně v Černobylu. Mastersová se narodila tři roky po výbuchu v nedalekém městě Chmelnický. Lékaři předpokládají, že její zdravotní potíže souvisí se zvýšenou radiací během těhotenství.
„Mou terapií se stal sport, který mi společně s maminkou zachránil život. Potlačila jsem spoustu věcí, které jsem zažila na Ukrajině v sirotčinci. Nevěděla jsem, jak to vyjádřit slovy a bála jsem se o tom mluvit,“ vyprávěla při letošní paralympiádě.
Bronz? Čtvrté místo. Přece jen bronz! Jak Bubeníčková v pátek třináctého čekala |
„Když jsem se odrazila lodí od mola, nemusela jsem mluvit. Prostě jsem veslovala a uvolnila jsem všechen vztek.“
V paraveslování se prosadila na hrách v Londýně, kde bronzovou medailí započala její cesta v jednu z nejúspěšnějších sportovkyň s handicapem. Od té doby se začala soustředit na lyže a kolo, na kterém posbírala dvě zlaté v Tokiu a dvě v Paříži.
„Nikdy se nevzdávejte,“ vzkázala tento týden. „Milujte to, co děláte. Pokud láska chybí, budou těžké dny ještě mnohem těžší.“
Sport je v jejím životě jednou z nejdůležitějších věcí. „Příliš často je náš příběh prezentován hlavně jako inspirace, místo aby se do popředí dostal náš sport a naše výkony. Zažíváme stejná zranění, stejné neúspěchy a stejné náročné tréninky jako olympionici.“
Což je odkaz, který paralympijské hry předávají už dlouhou dobu.
