Přesto, nejlepší výsledek na paralympiádě v Pchjongčchangu bylo šesté místo českých sledge hokejistů a lyžaře Patrika Hetmera ve sjezdu. Není to málo?
Medaili jsme si přáli, ale šesté místo přesně ukazuje, kde se český sport handicapovaných nachází. Při pohledu na výsledky může někomu připadat, že jsme neuspěli, ale já si to nemyslím. Odpovídá to realitě.
Co argument, že Slovensko získalo 11 medailí?
Slováci trávili více dní přípravy na sněhu. Samozřejmě do toho nevidím, ale čeští sportovci si třeba stěžují, že nejsou podmínky ani finance. Vždyť sledge hokejisté nejsou profesionálové, jsou to amatéři, kteří chodí normálně do práce a urvali to skvěle. Medaile nebyla daleko, stačilo porazit Korejce. Ale ti se na to připravovali mnohem víc. Měli kempy v USA... Navíc my jsme se Slováky měli nadstandardní vztahy, ke každé medaili jsme jim blahopřáli a oni nám kolikrát také pomohli.
Paralympiáda moc pozorností médií nebo veřejnosti neoplývá. Jak to bylo s podporou od politiků?
Skvělé bylo tamní české velvyslanectví. Věděli jsme, že se na ně můžeme spolehnout, jejich podpora byla důležitá. Co se týče českých politiků, tak my jsme jim posílali oficiální pozvánky. Vždy jsme dostali odpovědi, že fandí, ale že se jim přijet nehodí. Vtipná byla situace při jedné videokonferenci s Koreou, kdy se nás ptali, kdo z politiků přijede, a já jsem jim na kameru ukazovala titulní stranu novin se všemi kandidáty, že ani nevíme, kdo bude naším prezidentem. Zase jsme u Slováků, ti měli plno návštěv, třeba i z ministerstva školství. Myslím, že kdyby se někdo od nás přijel příště podívat, tak by se nadchnul. Ten sport mi přijde návykový.
Rozdíl neexistuje„Slovenský lékař, který byl na olympiádě i paralympiádě, mi říkal, že rozdíl v úrovni organizace a připravenosti nebyl,“ vzpomíná Matosková. |
Čím si to vysvětlit?
Já nevím. Sama mezi olympiádou a paralympiádou takový rozdíl nevidím. Možná, že kdyby to viděli na vlastní oči, tak by opravdu sami zjistili, o čem sport handicapovaných je. Není to o lítosti, ti sportovci si na svůj handicap nestěžují.
Doktorandský student - dobrovolník„V Pchjongčchangu s námi byl jako dobrovolník jeden kluk z Čech - Marek Čech. Doktorandský student ekonomie z Plzně nám jel do Koreje pomáhat. Říkala jsem si, že ne všichni lidi jdou za mamonem. Kéž by takových mladých a nadšených lidí bylo víc,“ říká Matosková. |
Takže máte takové tajné přání směrem ke společnosti?
Já jsem životní nadšenec. Moc bych si přála, aby fanoušci, čtenáři a diváci otevřeli oči a fandili. Abychom měli větší podporu. Není to brečení po fanoušcích, ti lidé z toho taky můžou získat. Je to sport a ten lidi sbližuje. Beru to jako práci tvořivou, pěknou a s lidmi.
Jak na vás Korejci působili? Jaký byl jejich přístup?
Všechno měli nalajnované, takže moc neuměli improvizovat. Když jsme se třeba potřebovali rychle dostat z letiště na důležité setkání, tak nám v klidu oznámili, že další autobus jede za hodinu. V Riu před dvěma lety se zase Brazilci mohli přetrhnout, aby nám pomohli.
Kapitán sledge hokejistů Zdeněk Šafránek na monoski na paralympiádě v Pchjongčchangu v roce 218.
Paralympijský lyžař Pavel Bambousek na monoski v Pchjongčchangu v roce 218.
Občas se mi v Koreji stalo, že jsem musela být rázná, zavelet jim, načež jsem zjistila, že to není úplně výhodný přístup. Prosili nás pak, ať nepoužíváme rozkazovací způsob, ale ať je prosíme. Na druhou stranu tohle jsou maličkosti, celkově to bylo moc hezké.
Omluva Korejců„Měli jsme tam servisáka, Sváťu Kováře, který jezdil každou noc mazat lyže a jednou nám ho tam nepustili. Nakonec se nám a dalším sedmi zemím musel organizační výbor omlouvat. Ale šlo o malou věc.“ |
Takže jste si dokázali sami zařídit, co bylo třeba?
Ty hlavní věci se podařily. Vybojovali jsme ubytování, chtěli nám sebrat dva pokoje, tak jsme byli docela tvrdí. To nám zase lidi radili, že s Korejci se nevyjednává, že se jim oznamuje. Chtělo to občas pevné nervy. I když v Riu na letní paralympiádě jsme řešili přepravu koní a jachet, což bylo složitější.
600 dopingových kontrol celkem |
Jak složité jsou na paralympiádě dopingové kontroly?
Trochu nás překvapily. Přiletěli jsme první den a hned po dvanácti hodinách v letadle a v autobuse šli naši sportovci na kontrolu. Bez vybalení, bez sprchy. Navíc jsme museli přesně nahlásit, kdo kde bude bydlet, aby měly kontroly přehled. Některé jiné týmy si stěžovaly, že kontroly o půl jedenácté večer jsou pozdě, ale hlavní kontrolor řekl, že jsou jasná pravidla a nebude dělat výjimky, takže se pak stávalo, že lidi trávili čas na testech dlouho do noci. Zdeněk Krupička šel dva dny po sobě. Ale každý pravidla znal a mohl se na ně připravit.
Jak velký lékařský tým jste s sebou měli?
Byl s námi pan doktor Libor Musil, primář z rehabilitace na Malvazinkách a tři fyzioterapeuti. Starali se o nás perfektně.
A jak to chodí u sportovců, kteří berou speciální léky?
Ti žádají o výjimku přes formulář na ten konkrétní lék, kde vysvětlí, proč ho užívají. Ale to je záležitost celého roku, ne jen paralympiády.
Stalo se během paralympiády něco, co vás překvapilo?
Napadá mě třeba náš ukradený dres sledge hokejistů. Řekli nám, že Korejci nikdy nekradou. A jak jsme tam trávili čas, naučili jsme korejské děti fandit českému týmu. A jedna starší paní nás tam poprosila o dres, že si ho navlékne a bude fandit. No a pak zmizela i s dresem.
