Vždyť je jí teprve sedmnáct let a už má dvě medaile z paralympijských her. A rozhodně se nechystá polevit, právě naopak.
„Simča je hrozný profík, vždycky se dokáže stoprocentně koncentrovat. Hodně ji obdivuju,“ chválí její přístup trasér David Šrůtek.
On ji při závodech na trati doprovází, díky němu může nyní sbírat velké úspěchy.
Dřív si myslela, že vášeň pro sport zúročí v plavání, které ji tolik bavilo. Jenže jen chození do bazénu jí nestačilo, a tak si řekla, že bude lyžovat. V deseti letech přišla do klubu v Machově, kde tehdy děti v jejím věku trénoval právě Šrůtek.
„Její rodiče nám řekli, že má vadu očí a že se to s dospíváním bude hrozně rychle zhoršovat,“ vzpomíná Šrůtek na úplné začátky.
„Ale do třinácti to bylo pořád stejné, tak jsem si myslel, že to třeba vydrží. Ona dělala všechno, jezdila sama na kole, občas sice někde zakopla, ale to bylo celé. Chodili jsme s ní i do docela těžkého terénu, běhali jsme ve skalách.“
Stříbrná Bubeníčková: Před třemi týdny jsem stěží předjela turisty. Nyní opět září |
V rámci tréninků se svými vrstevníky zvládala Bubeníčková všechno. Jenže postupně se ukazovalo, že dospívání její oční vadu opravdu zhorší. A poměrně rychle.
„Přestali jsme s obtížnými terény, protože to začalo být náročné. Jednou jsme běželi v lese a Simča omylem sejmula jednu paní, která na ni křičela: Ty krávo, seš slepá? To jsme se tomu ještě zasmáli. Jak přišla puberta, tak to vzalo rychlý obrat.“
I na lyžích už Bubeníčková mívala problémy. Najednou častěji padala, sjížděla do stran. Až jednou před závody Šrůtek přišel s nápadem: Co kdybych jel před tebou? Když byl někdo před ní, jelo se jí lépe. Viděla obrys, který následovala. „A tak se ze mě pomalu stal její trasér.“
Také on se musel hodně věcí naučit. Lyžovat uměl perfektně, v mládí aktivně dělal severskou kombinaci. „Na vysoké jsem s vrcholovým sportem skončil. Ale běžky mě stále bavily, postupně jsem se do nich zase zamiloval.“
Navíc byl v malém klubu na česko-polské hranici suverénně nejrychlejší. A tak započala i jeho cesta za paralympijskými medailemi. „Šlo to postupně. Ale se Simčou jsme byli sehraní, když ještě viděla.“
Aktuálně spolupracují pět let, Bubeníčková definitivně oslepla před třemi roky.
A jestli se kvůli tomu změnila?
„Vůbec,“ odpoví Šrůtek bez přemýšlení. „Ona byla vždycky hrozně cílevědomá a šikovná.“
Smůla české favoritky. Bubeníčkové sebral šance na další paralympijskou medaili pád |
Třeba před dvěma lety, kdy už se prosazovala mezi výrazně staršími soupeřkami ve Světovém poháru, oslnila nejen svými výkony, ale i tím, jak zkušeně odpovídala na otázky v angličtině. „Je úžasná, dělá čest republice,“ dojímá se Šrůtek.
Ačkoliv je pojí obrovská důvěra a po letech společného ježdění ví jeden o druhém spoustu věcí, i jeho občas mladá lyžařka překvapí. „Pořád mě fascinuje, jak ostatní smysly přebraly funkci očí. Sluch má opravdu vytříbený,“ žasne.
Simona Bubeníčková s trasérem Davidem Šrůtkem po dokončení závodu na 10 km.
„Jednou jsem si řekl, že udělám pokus. Simča jela za mnou a já přejel do druhé stopy, aniž bych ji upozornil. Říkal jsem stále jen slovo hop a ona i tak krásně přejela. Sluch se jí opravdu vyvinul.“
Stejně jako motivace se dál zlepšovat. Ráda vyzývá nehandicapované závodnice, které chce porážet. „A jednou jsme měli těžký pád. Jeli jsme na kolečkových lyžích a ona narazila pusou na sloupek u plotu. Tekla jí krev z dásní, ale chtěla dál trénovat, nenechala si domluvit. Je tvrďák, nic to s ní nedělá.“
Rozhodně není troufalé tvrdit, že největší úspěchy na ni ještě čekají.
