„Opravdu jsem se na to připravovala. Když jsem dostala oficiální dokument, že jsem českou občankou, hráli hymnu a já jsem si ji potichu zpívala. Říkala jsem si: Dobře, kdyby náhodou bylo potřeba, měla bych být připravená,“ smála se už dvojnásobná medailistka z Itálie v novinářské mixzóně.
A její trasér Paťava, jenž je zároveň biatlonovým trenérem? Ten byl stejně nadšený jako jeho svěřenkyně. „Yeah baby!“ křičel na ni ve finiši. „Je to neuvěřitelné, opravdu jsme to dokázali,“ dojímal se o několik chvil později. „Věděl jsem, že máme po kvalifikaci náskok, ale v biatlonu nikdy nevíte. Carina sice třikrát minula terč, ale medaili jsme získali!“
Dvě Češky na stupních! Edlingerová získala zlato, bronz Bubeníčkové stvrdili rozhodčí |
Stíhací sprint je specifická disciplína parabiatlonu. Závodnice jedou nejprve kvalifikaci, podle výsledků pak vyrážejí do finálové jízdy. Edlingerová byla nejrychlejší v obou případech. A po stříbru v klasickém sprintu tak dosáhla na nejcennější medaili.
Už si tedy budete říkat biatlonistka?
Myslím, že po paralympijském zlatě bych měla. S Alexem jsme měli sázku, že pokud vyhraju, budu se muset označit za hrdou biatlonistku. Takže tady jsem.
Kdy vám došlo, že se v této disciplíně můžete stát paralympijskou vítězkou?
Upřímně? Nikdy. Věděla jsem, že jsem dnes měla dobré kvalifikační jízdy, ale biatlon je hodně o střelbě a zkušenostech. Když jsme dojeli do cíle, pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Ale teď z toho mám obrovskou radost.
Slibovala jste, že se naučíte českou hymnou a že si ji chcete na paralympiádě zazpívat. A povedlo se.
Ano, je to tak. Udělala jsem vše, abych získala český pas. Česky ale moc nerozumím. Jediné, co jsem pochopila, bylo, když paní z úřadu říkala: Tohle je naše budoucí paralympijská šampionka. A já si říkala: Uf, to je velký tlak.
Ale měla pravdu, ne?
Nakonec ano. Dostala jsem pas, protože Česko samozřejmě chtělo získat nějaké medaile. Já jsem ale opravdu velmi hrdá, že jsme spolu s Alexem vyhráli první zlatou medaili po dlouhé době.
Jak jste se během závodu cítila?
Namotivovaně. Ani mi nezáleží na tom, kolik jsem měla chyb. Udělali jsme vše, co jsme mohli, a nenechali se rozhodit někým nebo něčím jiným. Máme totiž velmi specifickou rutinu, které asi nikdo jiný nerozumí. Ale když funguje a vede k vítězství, tak proč ji měnit?
Co vám běželo hlavou po dvou chybách na první střelbě?
Alex mě pořád povzbuzoval a říkal: Karino, je to v pohodě. Celkově tři chyby samozřejmě v pořádku nejsou, ale já jsem si říkala: Dobře, on jede přede mnou, tak musím jet rychleji než on.
Takže jste začala zrychlovat?
Pořád jsem měla v hlavě, že mu musím ukázat, že umím jet stejně rychle jako on. Takže jsem v posledním kole zabrala do kopce, měla jsem trochu obavy, aby nás nedohnala Číňanka za námi. Ale když Alex před cílovou rovinkou zpomalil, říkala jsem si: To je opravdu skvělý pocit.
Odlišný styl parabiatlonistek. Jedna je opravdu pečlivá, druhá svá jako Zátopek |
Je to zadostiučinění vzhledem k tomu, že jste nemohla závodit v běhu na lyžích?
Asi ano. Byla jsem samozřejmě hodně smutná, že jsem ve svém oblíbeném sportu nemohla závodit, protože jsem byla historicky nejúspěšnější paralympijskou běžkyní na lyžích. Poslední dny byly opravdu bolestivé.
Pomohlo to alespoň v tom, že jste se mohla soustředit na biatlon?
Určitě. Upřímně řečeno, k získání pasu vedla dost trnitá cesta. Moje největší obava byla právě z mezinárodní federace, protože FIS několikrát řekla ne. Přitom už jsem byla kvalifikovaná minulý rok, stačil by mi letos jen jeden závod. Takže jsem z toho byla pořád hodně rozčarovaná. A také Mezinárodní paralympijský výbor mohl říct: Ne, Carino, nechceme tě.
Ale biatlonová federace vás chtěla.
Jsem jim velmi vděčná. Stejně jako všem lidem, kteří mi pomohli. Teď díky tomu můžu zažívat tyhle skvělé pocity a zazpívat si hymnu.
Jaký bude další cíl, alpské lyžování?
To mi ani neříkejte, protože já mám vždycky tendenci přicházet s nějakými bláznivými nápady. Upřímně doufám, že budu moct příští rok znovu závodit v běhu na lyžích. Ale s biatlonem rozhodně nekončím, po dnešku si opravdu říkám biatlonistka.
