Už jen jméno Choupenitchova předchůdce značí, že se český šerm na medaili dlouho načekal. Trvalo to 113 let!
A rozhodně stojí za to si nyní příběh Viléma Goppolda z Lobsdorfu připomenout. Vždyť jeho jméno za minulého režimu sportovní anály opomíjely.
Slavící Choupenitch: Brečel jsem, smál se a teď jsem prázdnej. Já šermem žiju |
Věděli jste ale, že tenhle sportovec se šlechtickým jménem byl vůbec prvním našincem, který si pověsil olympijskou medaili na krk? Mezi trojici nejlepších se sice dva čeští reprezentanti dostali už v Paříži 1900, tehdy však místo medaile obdrželi okrasný dřevěný kalendář.
Goppold z Lobsdorfu se ovšem po olympijském úspěchu rozhodně nedočkal slávy a pozornosti jako nyní Choupenitch.
Byl to šlechtic, nebyl to šlechtic?
V Londýně se konaly teprve čtvrté olympijské hry. Jejich účastníky společnost brala spíš za výstřední jedince. Šerm byl navíc v českých končinách počátkem 20. století vnímán hlavně jako sport intelektuálů, majetných měšťanů či šlechticů.
Perfektně by k tomu sedělo příjmení Goppold von Lobsdorf.
„Šlechticem nebyl. To vás plete jeho vznešené jméno,“ upozorňoval šermíř Josef „Báči“ Jungmann, který žil mezi lety 1888 až 1982. „Tehdy byly v módě úřednické a vojenské predikáty von. Vzal si nějakou paní Strohschneiderovou, co měla v Praze obchod s galanterií.“
Podobná svědectví ale zpochybňoval pro Lidové noviny v seriálu Pohnuté osudy historik Leonid Křížek: „Nebylo těžké vyhledat, že Goppoldův rod je uvedený v příslušném almanachu jako šlechtický. Viděl jsem černé na bílém, takže Goppoldův přídomek ‚von‘ byl a je oprávněný.“
Frustrovaní Italové připravili Čechy o stříbro
Ať tak či tak, šermířovi předci pocházeli z Německa. Lobsdorf je městečko v Sasku. On sám už vyrůstal v Praze, kde studoval práva. Hovořil plynně česky (i dalšími čtyřmi jazyky), považoval se za vlastence a smýšlení měl pročeské.
Medaile Alexandera Choupenitche |
Po studiích se stal úředníkem, ale také cvičitelem v Sokolu a velice zdatným šermířem. Už koncem 19. století dokázal při mezinárodních kláních konkurovat protivníkům z Itálie, kteří byli považovaní za absolutní šermířskou špičku.
„Uspět proti Italům bylo v té době něco nevídaného, protože italská šermířská škola, plná živosti a jemných nuancí, v té době vítězně táhla Evropou. Goppold byl sice jejím velkým obdivovatelem a vyznavačem, přesto překvapoval. Stejně jako následující rok jeho vítězství na mezinárodních turnajích v Budapešti, Berlíně a Vídni,“ píše v knize Naši olympionici František Kolář, historik Českého olympijského výboru.
A na webu olympijskytym.cz je jeho počínání shrnuto následovně:
Jasná záležitost a druhá česká medaile! Šermíř Choupenitch vybojoval bronz |
„Ačkoli v roce 1908 bylo Vilému Goppoldovi z Lobsdorfu už 39 let, na londýnských hrách startoval ve všech čtyřech šermířských soutěžích. Zatímco v kordu jednotlivců i družstev neuspěl, v oblíbené šavli si v konkurenci dalších 75 borců z jedenácti zemí vedl výtečně. Díky 15 vítězstvím v 18 duelech si zajistil postup do finálové skupiny, v níž se jako jediný vklínil mezi šestici Maďarů a s bilancí čtyř výher a tří porážek skončil třetí.“
Z Londýna se tehdy Goppold vracel se dvěma bronzy. Ke třetímu místu dopomohl i šavlistům v soutěži družstev, byť tahle medaile měla hořkou pachuť.
Češi sice prošli až do finále, kde podlehli Maďarům 7:9. Italská lobby ovšem protlačila, že poražený finalista musí obhájit druhou příčku právě proti italskému souboru, který nevydýchal krach v semifinále. České družstvo však k tomuto souboji na protest nastoupit odmítlo a pořadatelé mu proto přiřkli bronz.
Zapomenutý. A medaile v muzeu
Dvojnásobný medailista Goppold se představil i na další olympiádě ve Stockholmu 1912. Společně se syny Karlem a Vilémem obsadili v šavli čtvrtou příčku.
Osudy synů však byly později nešťastné. Karel spáchal sebevraždu. Vilém mladší byl advokátem v německé společnosti, pomáhal sice i Čechům, ale za protektorátu se přihlásil úřadům jako Němec a začal se psát Wilhelm. Rozčilený otec ho kvůli tomu vyhodil ze svého bytu se slovy: „Co se opovažuješ ke mně lézt?“
Za války Vilém starší dožíval v Masarykových domovech v Krči v komplexu pro lidi bez domova. „Občas jsem mu přinesl lahvičku slivovice a vzpomínali jsme,“ vyprávěl šermíř Jungmann v knize Sport v království českém.
Olympijský medailista zemřel roku 1943 v 74 letech, zchudlý a zapomenutý.
Komunisté jej pak navíc od 50. let opomíjeli i při vzpomínkách na české medailisty z dávnověku olympijských her. Skutečnost, že šerm byl v dobách Viléma Goppolda z Lobsdorfu sportem aristokratů nebo bohatých měšťanů, se novým vládcům Československa ani trochu nepozdávala.
Jeho medaile z Londýna dnes patří do sbírek Národního muzea.
A po pondělku už není jediným cenným kovem, který český reprezentant získal na olympiádě v individuální kategorii.