Jenže ono nejde jen o hokej. V hotelu pouštím televizi, vysílají kanadský šampionát v curlingu. A v calgarské hale Saddledome sedí 16 tisíc fanoušků. Opět nikdo nežasne.
A když dojde řeč na vancouverskou olympiádu, Čechokanaďan Luboš Petřík, kdysi sjezdař a nyní architekt, mi vypráví: "Moje děti si na ni objednaly vstupenky za 3 000 dolarů, na všechny lyžařské sporty. Bohužel, nedostaly žádnou. Rozhoduje loterie a zájem je obrovský."
Slovenský hokejista Pavol Demitra marně shání ubytování pro kamarády. "Už dva roky jsou všechny hotely na dobu her plné. Bude to úžasná olympiáda," říká. Demitra, druhý nejdražší hráč Canucks, ve Vancouveru žije. Není důvod mu nevěřit. Kanada se těší.
Po Turínu 2006, kde byly hry Italům spíše na obtíž, a po Pekingu 2008, kde je zahalil politický opar, má být Vancouver 2010 osvěžujícím návratem ke sportu a lidové slavnosti. "K takové, jakou kdysi nabídl norský Lillehammer," vzpomíná František Dvořák, místopředseda Českého olympijského výboru.
Poprvé se zimní hry uskuteční na úrovni oceánu a poprvé budou zahájeny v hale. Odehrají se v centru města i na periferii, v luxusním zimním středisku či v zapadlé divočině. Bude je symbolizovat pět barev, z nichž je sestaveno jejich logo i panáček Ilanaaq, průvodce poutníků. Zelená znamená les. Světle modrá Pacifik. Tmavě modrá hory. Žlutá slunce. A červená Kanadu.
Medvědi spí, nerušit!
Kamenný Ilanaaq hledí také na parkoviště u olympijského areálu lyžařů klasiků a biatlonistů. Jsme 120 kilometrů severně od Vancouveru, uprostřed divočiny. "Jen doufám, že medvědi v zimě spí. Nebo ne?" povídá u biatlonové střelnice Magdalena Neunerová, německá mistryně světa. "No, nemuseli by nám klepat na okno," připojí se i Češka Magda Rezlerová.
Nejen k nim směřují dvě dobré zprávy. Medvědi ve zdejších lesích sice pobíhají a v létě přicházejí k lidským obydlím, ovšem v zimě skutečně spí (pokud je pušky biatlonistů nevzbudí...). Navíc: v okolí žije pouze menší medvěd hnědý. Bojovný grizzly sídlí dál na severu. Pokud se nevydá na vandr...
I tady jsou přece hluboké lesy, kam možná lidská noha nevkročila. "Fantazie! Jsem z té zdejší přírody nadšená," říká další česká biatlonistka Zdeňka Vejnarová.
Třináct kilometrů odtud, ve sjezdařském středisku Whistler, najdete pravý opak. Horský luxus, který má na svědomí Al Reine, manžel kanadské olympijské vítězky Nancy Greenové. "Kdysi tu bylo jen parkoviště, pár lanovek. Až Al si postavil hlavu a řekl: Tady musíme postavit pořádné horské středisko evropského stylu, jedině tak přitáhneme lidi," líčí Luboš Petřík, který bude na hrách českým olympijským atašé.
Dnes tu stojí ubytování třikrát tolik co ve Vancouveru a zdejší večírky jsou proslavené. Stvrzuje to i Ross Rebegliati, který byl v Naganu 1998 po olympijském vítězství ve snowboardingu pozitivně testován na marihuanu. "Nadýchal jsem se jí ze vzduchu, když jsem byl před olympiádou ve Whistleru," hájil se tehdy.
"Hlavní město zrušených závodů" začali však říkat Whistleru poté, co zde třikrát po sobě odvolali sjezd Světového poháru. Jednou padla mlha, jindy hustě chumelilo. "Ještě že při olympiádě mají na ten sjezd šestnáct dnů," prohodí Petřík.
U města číhá Lví brána
Na trase mezi Whistlerem a Vancouverem číhá jiná hrozba: Sea to Sky neboli Od oceánu k nebesům. Tak se jmenuje dálnice číslo 99, která obě místa spojuje. Projíždíme staveništěm. Čtyři pruhy co chvíli přecházejí do dvou, dělníci u silnice drží značky s nápisem "Slow!". Pomalu! "Přemístili tu ohromné kusy skály a zeminy. Ale když dojde ke sněhové kalamitě, stejně může nastat problém," povídá František Dvořák.
Organizátoři s obavami vzhlížejí především ke Lví bráně, úzkému mostu, po němž dálnice ústí z hor přes oceánský záliv do Vancouveru. "Nejkritičtější místo her," říká Dvořák. Den co den se tu kupí auta, popojíždějí krokem. "Očekávejte kolony," sděluje nám tabule před mostem. "My tu stáli cestou z Whistleru hodinu," dodává Dvořák.
I proto byla v horách omezena divácká kapacitu areálů. Desetitisíce fanoušků putujících po Sea to Sky by byly zárukou kolapsu. "Nemůžeme od základu změnit zdejší silniční systém," tvrdí výkonný ředitel organizačního výboru John Furlong. "Ale horší cesta než serpentiny při minulé olympiádě do Sestriere to nebude," ujišťuje.
Vraťte nám naši zemi
Cestou po Sea to Sky projedete i městečkem Squamish, pojmenovaném podle kmene místních indiánů. Jim olympijská sportoviště vlastně patří. Že nechápete? Je to řádně komplikovaný příběh.
Když bílí přistěhovalci v 19. století osídlovali Kanadu, uzavírali s indiány kontrakty o odkoupení jejich území. Pravda, často šlo o směšné smlouvy ve stylu: "Dáme vám deset sudů rumu a pušky a vy nám podepíšete, že tohle území je naše." Indiáni přesto prodávali. Jenže v Britské Kolumbii s nimi bílí žádnou smlouvu neuzavřeli, indiáni je tu prostě nechali žít. Bílí jim později vytyčili rezervace a řekli: "Když v nich zůstanete, budeme vás živit a podporovat."
Jenže z právního hlediska zůstala Britská Kolumbie jedinou provincií v Kanadě, kde s indiány nebyl převod území na přistěhovalce smluvně stvrzen. "Teď se indiáni probudili a řekli: Celá Britská Kolumbie patří nám. My jsme její majitelé. Na což vláda reagovala: A co máme dělat? Dát vám 100 miliard dolarů? To nás položí," vypráví Luboš Petřík. "Proces trvá už 30 let a nikam nevede."
Indiánští mluvčí si stěžují, že přistěhovalci je zničili. "Do jisté míry je to pravda," souhlasí Petřík. "Kdysi se o sebe museli starat a lovit. Dnes jim přijdou peníze od vlády, tak si jdou koupit hamburger a pivo. Už nemusí lovit, aby přežili. Zato se naučili stěžovat si na všechno."
Více než 50 procent indiánů jsou alkoholici. Jejich děti chodí do škol, jak se jim zachce. Před halou Canucks indiánští dělníci demonstrují za zlepšení pracovních podmínek. A slovenští biatlonisté ve Whistleru říkají: "Potkali jsme tu jen jediného indiána. Seděl na baru."
Zapojit zdejší kmeny do organizace her je takřka nemožné. Ale chtějí být hostiteli. Náčelník kmene Squamish na shromáždění šéfů olympijských misí prohlásil: "My jsme tu byli první, účastníci her proto budou naši hosté." Na závěr olympijské štafety nasadí i své běžce.
Olympiádou léčí krizi
Až štafeta dosáhne Vancouveru, 12. února 2010 hry začnou. Slavnostní ceremoniál uvidí hala BC Place, vybudovaná pro Světovou výstavu 1986. V kolosu pro 55 tisíc diváků bude hořet i olympijský oheň, k radosti bezpečnostních úředníků. Jako by nestačilo, že předloni se přetížená nafukovací střecha zřítila.
Hned vedle v GMCentru, kde hrají Canucks, se usídlí hokejisté, naproti přes zátoku roste olympijská vesnice. Centrum her přímo v srdci velkoměsta, to historie nepamatuje. "Každé město v Severní Americe by s námi teď rádo měnilo. Díky olympiádě napumpujeme do místní ekonomiky miliardy dolarů, omezíme nezaměstnanost. Proto tu bude mít krize menší dopad než jinde," říká šéf organizátorů John Furlong.
Devět kilometrů na jih, už na periferii města, najdete nejjižnější výspu her, rychlobruslařský ovál v Richmondu. Tady nastoupí největší česká naděje, Martina Sáblíková. Tady jí už v sobotu hráli českou hymnu, poctu mistryni světa. Za 335 dní ji tu může slyšet znovu. Po olympijském závodě na 3 000 metrů.
"Odečítám si ty dny už teď v tréninkovém deníku," prozrazuje. "Jen nevím, jak to dopadne. Třeba si povezu domů pouzdro s medailí. A třeba bude i zlaté... To je ve hvězdách. Hlavně ať to aspoň jednou cinkne! Kdybych byla zase čtvrtá jako v Turíně, asi bych to nerozdejchala."
Vancouver 2010. Jaké to budou hry?Kdy:
|
