Zdůrazňovat, že Cooperová uspěla v disciplíně, v níž soupeřila výhradně s dalšími dámami, je na místě, protože v historických pramenech panují o první olympijské vítězce nejasnosti.
Ženy poprvé soutěžily pod pěti kruhy až v Paříži 1900, první olympijské hry v novodobé historii o čtyři roky dříve v Aténách byly záležitostí pouze mužů.
A podle Mezinárodního olympijského výboru se první šampionkou stala švýcarská jachtařka Helene de Pourtalesová, která na hrách v Paříži ještě před tenisovým turnajem utvořila vítěznou posádku s manželem a synovcem. Jenže možná ani nevěděla, že startuje v závodě spadajícím pod pět kruhů a neexistuje věrohodný důkaz o její přítomnosti na lodi.
Pro jistotu tedy Cooperovou berme jako první doloženou šampionku veskrze ženského olympijského klání.
Tehdy 29letá britská tenistka ve francouzské metropoli zvítězila v konkurenci pěti soupeřek, ve finále zdolala domácí Helene Prevostovou 6:1 a 7:5. Na hrách přidala ještě jedno prvenství - po boku krajana Reginalda Dohertyho triumfovala i ve smíšené čtyřhře.
Zlaté medaile však obdržela až zpětně, cenné kovy se na hrách začaly rozdávat až od roku 1904.
Wimbledon dobyla ve 37 jako matka dvou dětí
Vysoká, štíhlá a elegantní dáma s přezdívkou Chattie se narodila do mlynářské rodiny jako nejmladší ze šesti dětí. S tenisem začínala v Elaing Lawn Tennis Clubu, ve 14 letech si na tamním mistrovství připsala první velké vítězství.
„Byl to velmi důležitý moment v mém životě,“ ohlížela se později. „Moc dobře si pamatuji, jak jsem maminkou vyzdobena do svých nejlepších šatů a bez špetky nervozity utíkala v sobotu do klubu, abych hrála finále. Byl to můj první opravdu důležitý zápas a vyhrála jsem jej.“
Stalo se před letyHistorický speciál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu naleznete přehledně ZDE. |
Cooperová se nespokojila jen s jedním vítězstvím a záhy začala sbírat další.
V roce 1895 poprvé slavila ve Wimbledonu, říká se, že do areálu jezdila na kole s raketou připnutou na řídítkách. Nejprestižnější turnaj své doby ovládla i v dalším roce, za obhajobou se přitom vydávala už poznamenaná ztrátou sluchu.
Ani tento hendikep ji však nezastavil. Wimbledon si podmanila ještě v letech 1898, 1901 a 1908, na poslední titul dosáhla po porodu syna a dcery ve věku 37 let, což z ní dodnes činí nejstarší vítězku londýnského grandslamu.
Svou agresivní útočnou hrou si získala mnoho obdivovatelů a zařadila se mezi nejznámější postavy dynamicky se rozvíjejícího tenisového hnutí. Jako jedna z prvních začala praktikovat podání nad hlavou a spíš než precizní údery ji zdobily vytrvalost, vyrovnaný temperament a taktické schopnosti.
V souladu s dobovou módou hrála v dlouhé sukni, v začátcích kariéry si přes zimu, kdy se tenis odmlčel, udržovala kondici běháním a hokejem. A pro svůj sport měla k dispozici pouze dvě rakety: jednu starou pro trénink a mokré počasí, a druhou, kterou šetřila na zápasy.
Na kurtech řádila i jako čtyřicátnice, když jí bylo 42, hrála své poslední finále wimbledonské dvouhry.
Když Cooperová ve věku 96 let zemřela, ukázalo se, že její zlaté olympijské medaile i trofeje z Wimbledonu nejsou k nalezení. Její syn Rex tuto skutečnost okomentoval slovy, že by bylo zcela v souladu s její povahou, pokud by je prostě dala zahradníkovi.