Jednoho chladného lednového dne roku 1924 nastoupili čtyři elegantně oblečení Skotové do vlaku v Edinburghu. Willie Jackson a jeho syn Laurence byli farmáři. Také Thomas Murray choval ovce a dobytek. A statný Robin Welsh byl členem edinburghské městské rady, ve svých 54 letech nejstarší z této společnosti.
Za velkých zimních mrazů každoročně trávili dlouhé hodiny provozováním curlingu na zamrzlých jezerech Upper Clydesdale. Náhodou se jim tu dostala do rukou zpráva o takzvaném Týdnu zimních sportů v Chamonix, pořádaném Mezinárodním olympijským výborem.
Dlouho přemýšleli, zda se vydat na cestu, až se nakonec shodli: „Bude to velké dobrodružství.“
Dorazili do Londýna a Doveru, lodí překonali La Manche, pokračovali do Paříže a odtud ještě třináct hodin do Chamonix. Zatímco se vlak prodíral střední Francií i zasněženými Alpami, zmírňovali nudu nekonečnými partiemi bridže. U hlídače v zavazadlovém vagonu si zatím hověly jejich curlingové kameny.
Turnajem v Chamonix, k němuž se přihlásily pouhé tři týmy, posléze prošli triumfálně. V závěrečném duelu deklasovali domácí Francii a Murray poslal domů telegram: HRANO DNES. VELKA BRITANIE 46, FRANCIE 4. MISTROVSTVI VYHRANO.
Netušili, že vlastně startují na premiérové zimní olympiádě. Nevěděli, zda jsou olympijskými vítězi. A ještě déle než rok se to neměli dozvědět.
Proč?
Při vyprávění tohoto příběhu se musíme vrátit ještě o dalších 28 let hlouběji do minulosti.
A co kdybychom soutěžili v Krkonoších?
Píše se rok 1896 a z iniciativy Pierra de Coubertina hostí Atény první novodobé olympijské hry. Francouzský baron zařazuje na seznam olympijských sportů též bruslení. Ale kde vzít v řecké metropoli umělou ledovou plochu? No nic, bruslaři si počkají.
S tím bych něco mohl učinit, pomyslí si daleko odtud Josef Rössler-Ořovský, nadšený český průkopník sportu bruslařského i lyžařského, a o tři roky později Coubertinovi píše: „Paříž, hostitel II. olympiády v roce 1900, žádné kopce nemá. Uspořádejme tedy zimní část těchto her v Krkonoších.“
Odpovědi se nedočká. Po pravdě, pan baron nemá zimu rád. A závody na lyžích už vůbec ne...
Krasobruslení, jakožto první zimní sport, tak debutuje až v rámci letních her v Londýně 1908, svůj originální skok zde předvádí i Švéd Ullrich Salchow.
Italský hrabě Brunett d’Usseaux poté navrhuje, ať jsou zimní sporty též součástí her ve Stockholmu 1912. Jenže jejich organizátor Victor Blick protestuje: „Nepřichází do úvahy. Máme přece Severské hry.“ Ty pořádají Skandinávci už od roku 1901 a obávají se (právem), že by přišli o výlučné postavení.
To Němci jsou akčnější. Vyhlašují, že v únoru 1916 uspořádají ve Schwarzwaldu zimní hry, jež budou součástí letní olympiády, kterou dostal přidělenu Berlín. Bohužel, toho roku místo sportovců pochodují nejen v Německu armády. Válka vítězí nad sportem.
Po ní se v olympijských Antverpách 1920 opět krasobruslí a navrch se pod pěti kruhy poprvé hraje i lední hokej. Čechoslováci padnou s Kanadou 0:15 a s USA 0:16, ale porazí Švédy 1:0 a za ten jeden jediný gól na celém turnaji obdrží bronz.
Právě Kanaďané společně s Němci a Švýcary tlačí na Coubertina, ať dá své požehnání ke vzniku zimních her. Stárnoucí baron vskutku přehodnocuje postoje. Do svých pamětí píše: „Kromě odporu Skandinávců činila potíže ještě jedna starost: zimní hry se nemohou konat ve stejném čase a na stejném místě s vlastní olympiádou. Lze sice vytvořit umělý led, ale nikoli sníh a hory. Což by někdo mohl žádat na Holanďanech, aby na rok 1928 zakoupili nebo na míru zhotovili horské hřebeny? Jediné – a plné nesnází – je řešení zřídit jakýsi druh autonomního cyklu zimních her.“
Střet Skandinávců se „zbytkem světa“ dočasně končí kompromisem. Roku 1924, kdy Paříž hostí olympijské hry, je francouzskému Chamonix svěřeno pořádání Týdne zimních sportů. Zatím bez označení zimní olympiáda. O té se nic nedočtete ani na plakátu této akce. Navrhl jej slavný August Mattis a je ho vytištěno 5 000 kusů.
„Dej každý, co můžeš, třeba 1 Kč, ale dej každý!“ prosí zoufale o příspěvky na cestu sekretář Československého olympijského výboru Rössler-Ořovský na stránkách žurnálů.
A dobrá věc se podaří.
Z Wilsonova nádraží vyráží 23. ledna 1924 směr Chamonix vlak zdobený národními vlajkami a květinami a vezoucí 29 sportovců, výhradně mužů.
Tehdejší časopis Zimní sport odjezd výpravy popisuje: „Všichni naši sportovci jsou opatřeni zvláštními lyžemi pro běh a zvláštními pro skok a všichni mají též stejný norský lyžařský oděv, lehké norské kalhoty a světle šedivé košile se státní vlajkou pro běh a tmavomodré sweatry s bílým límcem a s bílými rukavicemi pro skok. Celá expedice je vybavena tak skvěle, jak dosud žádná naše výprava do ciziny vypravena nebyla.“
V rekordním čase je v Chamonix zbudováno na rozloze 36 000 metrů čtverečních největší kluziště na světě pro hokej, krasobruslení i rychlobruslení. Několik týdnů před dnem D nicméně napadne během pouhých 24 hodin sníh do výše 170 centimetrů, což je i pro obyvatele Chamonix naprosto nevídaná událost.
Úplné vyčištění masivního stadionu a povrchu kluziště trvá s pomocí armády a stovek místních obyvatel vybavených lopatami více než týden.
Kanadský hokej aneb způsoby žonglérské
Pětadvacátého ledna 1924 ve 14:30 se od radnice vydává městem zahajovací průvod Týdne zimních sportů, vedený Asociací průvodců Chamonix, následovaných místní Sportovní unií a Lyžařskou školou. Za nimi kráčejí jednotlivé národní delegace i se svým náčiním – bruslemi, lyžemi, boby či košťaty hráčů curlingu.
V šestnácti soutěžích se má představit 258 sportovců ze 16 zemí, mezi nimi pouhých 11 žen, vesměs krasobruslařek.
Francouzský publicista Roger Frison-Roche o průvodu píše: „Mezi blonďatými norskými obry byla i drobná asi dvanáctiletá dívka, tak jemná ve své malé skládané sukni a saku v klubových barvách.“
Jmenuje se Sonja Henie, je jí ve skutečnosti teprve jedenáct a v letech příštích bude sportovní i filmovou superstar. V Chamonix je zatím „jen“ nejmladší účastnicí soutěží. Při své volné jízdě spadne na zadek, což okamžitě okomentuje výkřikem „Hopla“. Končí poslední, přesto zaujme roztomilým úsměvem i půvabnými piruetami.
Když krasobruslaře střídají na kluzišti hokejisté, návštěvníci žasnou nad uměním kanadských kouzelníků.
Kolébku hokeje reprezentuje devítičlenné amatérské mužstvo Toronto Granites. Protivníky likviduje rozdílem třídy, či několika tříd.
Kanaďané porážejí Švýcarsko 33:0, Československo 30:0, Švédsko 22:0, Velkou Británii 19:2 a ve finále před 2 003 platících diváků i Spojené státy 6:1. Pěti zápasy projdou se skóre 110:3.
O debaklu, který s nimi utrpěl československý tým, se čtenáři Zimního sportu dovídají: „O projetí obranou Kanaďanů pokusili se všichni hráči buď ve dvojici nebo jednotlivě, ale marně. Objímání puku z hole provádějí Kanaďané způsobem přímo žonglérským, například hráč poklekne v jízdě, brzdí jednou rukou na ledě a položí celou hůl na led, takže puk přes hůl neprojde. Jeden goal dali dokonce tak, že v nejprudší jízdě nabral hráč puk na hůl jak tenisový míč na raketu a vnesl ho rovnou do goalu.“
Ze zámoří pochází rovněž Američan Charles Jewtraw, vítěz úplně prvního závodu Týdne zimních sportů v rychlobruslení na 500 metrů. Ovšem soutěžím dominují především borci ze severní Evropy. Hvězdný Fin Clas Thunberg získává medaile ve všech pěti rychlobruslařských disciplínách, z toho tři zlaté.
Na lyžích je to ještě čas univerzálů. Největší z nich, Nor Thorleif Haug ovládne běhy na 18 a 50 kilometrů, navrch závod sdružený a je třetí v klání skokanů.
„Skok v Chamonix byl až dosud největší událostí v dějinách lyžařství!“ píší nadšeně reportéři. Jen považte, létalo se až k 50 metrům. Norové Narve Bonna a Jacob Tullin Thams předvádějí styl ve střední Evropě dosud neznámý. „Vrhají své tělo tak dopředu, že takřka ve vzduchu leží! Zdá se, že nutně musí přepadnout! Během letu krouží zcela volně a pomalu rukama, jako by vzduch hladili! Při dopadu sunou jednu nohu velmi značně dopředu, zatíživše ji daleko silněji než druhou.“
Thams v závodě – i s popisovaným telemarkem – dopadne na 49 metrů. Při závěrečné exhibici pak dokonce překonává výkonem 58,5 metru světový rekord.
Přesto podobně velký aplaus údajně sklízí i Čechoslovák Josef Bím, neboť „jeho skoky oceňovali diváci za velmi obtížný a komplikovaný individuální styl, a tak aplaudovali Bravo, Bim-Bam!“
Bím později vysvětlí, že skákal takzvaným krkonošským stylem, tedy do sedu, přičemž v sedu se na dojezdu odrazil rukama a vstal.
Pravda, žádná velká dálka to nebyla, skončil až šestadvacátý.
Běh na 50 kilometrů se odehrává za sněhové bouře a na zledovatělém sněhu, trať je vytyčena bambusovými a rákosovými pruty a nevyhýbá se ani přelézání potoků. Na 10kilometrové nejtěžší pasáži nabízí stoupání ze 1 430 do 1 820 metrů. A co potom následné sjezdy? Vítězný Nor Haug vše absolvuje za 3:44 hodiny, Čechoslovák Štefan Hevák o hodinu pomaleji. Umisťuje se dvanáctý za Skandinávci a třemi horskými vůdci z Itálie.
Nejlepším československým lyžařem se stává Josef Adolf, šestý v severské kombinaci. Ještě lépe si vede Josef Slíva v soutěži krasobruslařů a dle mnohých si zaslouží medaili, jenže kvůli údajnému spiknutí rozhodčích je čtvrtý.
Tak kde jsme vlastně závodili?
Zatímco Slíva se satisfakce nedočká, Američan norského původu Anders Haugen půl století poté ano. Podle zápisu z klání skokanů na lyžích sice skončil také čtvrtý, ale v roce 1974 do starých dokumentů nahlédne norský lyžařský historik, přepočítá skóre a zjistí chybu ve výpočtu známek za styl. Haugena tudíž MOV dodatečně povýší na stupně vítězů. Bronzovou medaili si jede v 86 letech vyzvednout do Osla.
Ale vraťme se ještě na chvíli do Chamonix 1924. Boby jsou tehdy na start vytahovány koňským spřežením. Závodníci nastupují v tlustých vlněných svetrech a bez přileb, a přestože je soutěž vypsána pro čtyřsedadlové boby, organizátoři povolují i pětičlenné posádky. O závodě, jemuž vládnou Švýcaři, referují novináři jako o „seriálu nesčetných karambolů“.
Co se týče novinářské práce, Roger Frison-Roche, sekretář Týdne zimních sportů, ve své bilanční zprávě informuje: „V Chamonix bylo minimálně 200 novinářů, kteří během her zaslali do redakcí nejméně 100 tisíc slov. Většina zpráv byla odesílána mezi 6:00 a 22:00. Bylo proto nutné zajistit nejen vůz, který by v případě technických potíží odvezl telegramy do Annecy, ale i tři motocykly. Kromě toho bylo požadováno otevření pošty do 1:30 v noci se šesti telefonními linkami.“
Pátého února 1924 vše končí a baron Coubertin v závěrečné řeči vyzdvihuje: „Mezi početnými diváky je mnoho těch, kteří objevili sporty, o jejichž kráse neměli ani tušení. Možná byli překvapeni, že tyto zimní sporty jsou tak fyzické a agresivní. Je to proto, že lidé byli uvedeni v omyl hygieniky a pedagogy, kteří si pletou tělesnou výchovu se sportem. To první je dobré pro všechny, to druhé je mnohem víc; je to škola odvahy, energie a síly vůle.“
Ale byla to tedy zimní olympiáda, nebo ne, mudrují v Chamonix samotní sportovci. Oficiálně nikoliv. Akce připomíná spíše nedonošené dítě. Skončí snad v budoucnu v prachu zapomnění?
Neskončí. V květnu 1925 vítá Praha delegáty VIII. olympijského kongresu. Kdopak se nám opět hlásí o slovo? Vida, pan Rössler-Ořovský. „Navrhuji, aby Týden zimních sportů v Chamonix byl dodatečně uznán za první zimní olympijské hry,“ pronáší.
Už na něj nehledí skrz prsty. Odhlasováno, přijato. Do Olympijské charty jsou zakomponovány následující řádky: „Zimní hry tvoří oddělený cyklus. Zahrnují soutěže v zimních sportech. Konají se ve stejném roce jako hry olympiády. První zimní hry byly slaveny v roce 1924 v průběhu VIII. olympiády. Od tohoto data jsou číselně označovány tak, jak byly slaveny.“
Coubertin si zapisuje: „Zimní hry na celé čáře zvítězily. Naši skandinávští přátelé byli přesvědčeni a obráceni na víru.“
Šestadvacet let poté, co přišel s krkonošskou vizí, má Rössler-Ořovský pocit, že konečně zvítězil.
Skotská parta curlerů se nicméně dovídá: „Váš sport byl označen pouze za ukázkovou disciplínu, nejste tedy olympijskými vítězi.“
A nebo snad...
V roce 2006 Mezinárodní olympijský výbor oznamuje, že soutěž v curlingu a závod vojenských hlídek (předchůdce biatlonu) jsou dodatečně zařazeny mezi oficiální disciplíny her v Chamonix.
Stává se tak poté, co skotský list Glasgow Herald podal na MOV stížnost jménem potomků tehdejších vítězů.
Ti jsou však už tou dobou po smrti.