Doporučujeme

Dana Zátopková a akademický malíř Milan Jaroš.

Dana Zátopková a akademický malíř Milan Jaroš. | foto:  Michal Šula, MAFRA

Mám tolik práce, že ani nestíhám zašívat ponožky, přiznává Zátopková

  • 7
Třiadevadesátiletá olympijská vítězka Dana Zátopková píše knihu, jak vše bylo doopravdy. „Nic v ní neuhlazuju ani nezapírám,“ říká.

Před 93 lety se ve stejný den narodili. Před 63 lety téhož dne vyhráli olympiádu. A před 15 lety ji naposledy společně v televizi sledovali.

Emil Zátopek tu už od listopadu 2000 není, přesto má 93letá Dana Zátopková pocit, jako by občas promlouvala manželovými ústy.

Příští rok se jméno Zátopek vrátí i na olympijská kolbiště, jeho kresba běžce bude motivem na oblečení českého týmu při hrách v Riu. „Ale s tím malováním atletů jsem začala já,“ připomíná hned paní Dana.

Jak se to tedy přihodilo?
Na gympl se mnou chodil kluk, který dovedl velice hezky malovat a jedním tahem vyjádřit pohyb. Tak jsem to od něj okoukávala. A když jsem pak házela oštěpem, začala jsem kreslit figurku oštěpařky. Mému Ťopkovi (Emilovi) se zalíbila, tak k tomu přidal figurku, která běží. Dali jsme to dohromady a on maloval, jak utíká a já ho naháním s oštěpem. Pod to jsme ještě někdy připisovali i francouzské přísloví Cherchez la femme. Za vším hledej ženu. Že ho jako pronásleduju.

Však Emil Zátopek vyprávěl, že u vás doma panoval matriarchát.
Žena má v domácnosti vládnout, ne? Muž má dohlížet, aby všechno bylo v pořádku, a když se něco stane, má rychle přiskočit a dát to do pořádku. Ale na to musí být i dobrý kutil.

U vás to takhle fungovalo?
Docela jo. Akorát když jsem proti něčemu protestovala, Ťopek mě občas zarazil a říkal: Jaká je vaše hodnost? A já musela zasalutovat a říct: Jsem vaše žena. To byla taková naše legrace. Ťopek měl pak i hodnost plukovníka.

Jste ráda, že se jeho kresba nyní vrátí na olympiádu?
Nečekala jsem, že by se to mohlo stát. Je to ale docela hezká malůvka, že? I když Ťopkovi jsem při autogramiádách říkávala: S tím malováním se strašně zdržujeme. Proto většinou až úplně nakonec, když jsme měli největší nával za sebou, dovolili jsme si přimalovávat ty figurky. Zvlášť děcka je od nás hrozně chtěla.

Ještě se vám stává, že občas promluvíte, jako by promluvil Emil?
Ano. To je normální. Když s někým žijete víc než padesát roků, z toho druhého do sebe něco vstřebáte.

Co jste z něj vstřebala nejvíc?
Poctivost v tréninku. To jsem žasla. On si žádný trénink neodpustil, ani o víkendu. Byl maximalistou a zarytě si chtěl dokázat, že to dělá dobře. Někdy byl až příliš důkladný.

Prožili jste toho spolu hodně. Která ze vzpomínek se vám vrací zas a znovu?
Třeba jak jsme už oba přestali závodit a řekli si: Tak a teď můžeme dělat, co chceme, a nemusíme dál trénovat. Opravdu jsme s tím na chvíli přestali. Jenže jednou v noci jsme ani jeden nemohli usnout. Říkám Emilovi: Já mám snad svalovou horečku. Tak povídá: Víš ty co? Jdeme běhat.

Uprostřed noci?
Ano. U nás v pražské Troji jsme lítali v ulici Nad Kazankou, byla taková tichá, kde málokdo jezdil. Potom jsme hned usnuli. Ten náš organismus prostě vyžadoval i pohyb, prokrvení a okysličení, na které byl zvyklý.

Představení části kolekce pro olympiádu v Riu. S českými olympioniky pózují i Dana Zátopková (třetí zleva) a Věra Čáslavská (druhá zprava).

O některých příhodách se naopak dlouho nesmělo psát. Například jak se Emil před olympijskými hrami v roce 1952 zastal Stanislava Jungwirtha, který měl u komunistů špatný kádrový profil. Později se říkalo, že na olympiádě proto váš manžel tak trochu běžel i o svůj život.
Pravda, kdyby tam nevyhrál, komunisté by ho určitě potrestali. Chystali se na to. Ještě když se vrátil, ležela na ministerstvu žádost o příkladné potrestání Emila Zátopka za protistátní chování.

Vy teď o tom všem chystáte knihu.
Jo, chystám ji, bez nějaké zloby a napadání. Nic v ní neuhlazuju ani nezapírám, ale přece jen po tolika letech už ji píšu s nadhledem.

Na čem ji píšete?
Začala jsem na stroji. Postupně jsem pak rukou připisovala to a tohle. A náhodou se mi přihlásila jedna bývalá oštěpařka, která má doma počítač, a navrhla mi: Přepíšu to do počítače, ty vaše poznámky já přečtu. Takže stránky posílám k ní a ona je přepisuje. Potom spolu zkontrolujeme, jestli neudělala nějaké chyby, opravíme je, něco změníme, něco ještě doplníme a pak to přepíše načisto.

Vymoženostmi, jako je počítač, se už sama nechcete zabývat?
Mám mobil. Ale když jdu nakupovat párky do města, ani ho s sebou netahám. Mohla bych ho ztratit nebo by mi ho někdo ukradl. Počítače a takové ty věci už jsem úplně vynechala. Mám hrozně malý byt a každá bedýnka navíc mi tam vadí.

Je tam i koště, které Emil vyrobil z vašeho zlatého olympijského oštěpu?
Jo tak to už nemám. Před týdnem se ho při návštěvě zmocnil ředitel kopřivnického muzea, kde máme stálou výstavu. Říkal: Tak to beru. Měl strach, že mu ho někdo vyfoukne. Byl o něj velký zájem a chtěli ho i do Německa.

Stále vám píší lidé z celého světa?
Pořád. Nejvíc z Německa, z Kanady, sem tam třeba také z Anglie.

O čem píší?
Vzpomínají na nás. Píší i z Indie. Třikrát nás tam s Emilem pozvali a my viděli, jaké tam mají špatné podmínky pro život. Tehdy jsme si říkali, že ten náš výlet asi nebude mít užitek. Ale teď vidím, že občas zanechal i stopy. Vždycky nás tam nasměrovali do nějaké školy. A teď mi posílá zprávy jedna z dívek, která běhala v městě Laknaú, že se jí to i díky nám tak strašně zalíbilo, že vystudovala tělovýchovnou fakultu a v Anglii pak dělala profesorku tělocviku. Nebo mi celý život psal Ind Rangbir Singh Chohan. Ten se také rozhodl celoživotně věnovat sportu a v Paňdžábu dělal hlavního tělovýchovného inspektora.

Věříte, že tak můžete působit i na dnešní děti? Například když pomáháte s akcí Olympijský víceboj?
My bychom jim hlavně od mládí měli předkládat sport jako něco samozřejmého. Jenže ony mají počítače a u nich pořád sedí, sedí, sedí. Ubíjejí tak přirozenou touhu po pohybu, kterou má každé dítě vrozenou. Doma, když koukám z okna, vidím, jak začínají utíkat, jen co začnou ťapkat. Chce to jen trošičku je navést, aby si zvykly, že pohyb patří ke zdravému životu. A ne jako někteří sousedé, kteří na ty děti křičí: Ne, neběhej tak, budeš mít kašel. Nekoulujte se, budete mít angínu.

A co vy? Vám zdraví slouží?
Zatím jo. Už hůř chodím a někdy ztrácím rovnováhu. Jako každý starý kůň ztrácím sílu od nohou, to je stará věc. Ale do devadesátky to byla paráda.

Ještě po 85. narozeninách jste mi vyprávěla, jak chodíte na pětikilometrové procházky.
A do pětaosmdesáti jsem i bezvadně jezdila na kole. Víte, můj strýček doktor mi říkával: Pamatuj, že když se člověk narodí, jeho organismus je natažený na určitou výkonnost. A buď si to můžeš pokazit, nebo vylepšit. Tak já si to vylepšila. Moje matka zemřela v 86, tetinka v 96 a druhá teta v 92 letech.

Váš rod má zdravý kořínek.
No jo, ale potom zakopnete o blbou bakterii a je to.

Co vše teď během dne stíháte?
Já mám tolik práce, že nemám ani čas zašít si na patě díru na ponožce, což bývala má nejoblíbenější rekreační činnost.

Nejoblíbenější?
To ještě neznáte, jak jsem Emilovi vyšívala ponožky? Ty byly jeho doménou, ty si hlídal. Nesměly mít nahoře gumu, ani silně pletený vrch, protože ho to tlačilo. Říkal: Krev musí mít neustále absolutní průběh po celé noze. Když se zašívaly díry, nesměl tam mít velké uzly. Nejdřív mě k zašívání svých ponožek ani nechtěl pustit. Tak abych ho nalákala, zašila jsem mu je různobarevnýma bavlnkama. Já su ze Slovácka, maminka i sestřenice krásně vyšívaly, ale já docela taky, stejně jako jsem háčkovala nebo malovala velikonoční vajíčka. No a když ty barevné nitě Emil uviděl, strašně se mu to zalíbilo. Nakonec ty vyšívané ponožky dával i sběratelům a ti z nich byli nadšeni.

Dobře, tak když ani šití ponožek nestíháte, čím se nejvíc zabavíte?
Mě by bavilo ledasco, ale nejvíc mě teď muselo bavit to psaní knížky, protože nejsem takový zběhlý spisovatel, abych ze sebe sypala krásná slova, pěkně opentlená a hezky sestavená. Mně to dá dost práce, musím je ze sebe někdy krkat. Ono to nejde říct si: teď jsem spisovatel – a psát od rána do večera. Někdy přijde den nebo hodina, kdy ze sebe nevykrkám ani jednu slušnou větu, i kdybych dělala po bytě kotrmelce. A jindy mi to zase jde už ráno úplně nádherně.

Se Zátopkem na dresu. Olympionici představili motiv pro Rio:

Pomůže vám při psaní i sklenka vašeho oblíbeného vína?
Pomůže. Jen ho nesmí být moc.

Nebo si dáte moravský drink? Ten jste přece před lety s Emilem sami vymysleli.
Ano ten mi pořád chutná. Emil je Valach a u nich se dost pila domácí slivovička. Když si na ni sami nasbíráte švestky, naložíte je do bečky a odháníte z toho mouchy, to už je pak něco, co má větší hodnotu i než víno. My měli doma slivovice dost, jenže jí moc nevypijete, hned jste nametení a ještě je vám potom zle. Tak jsme spolu vymysleli moravský drink. To jsou dva díly slivovice, k tomu čtyři díly toniku nebo ještě lépe spritu a do toho namačkáte čerstvý citron, třeba i s dužinou. Necháte vše vychladit a je to paráda. A neopijete se tím. Naši známí tomu začali říkat ťopkovice. Takže se na některých flaškách dokonce objevilo Moravská ťopkovice.

Během vašeho života se odehrálo jedenadvacet letních olympiád. Už se těšíte, až si u televize užijete tu příští v Riu?
To víte, že jo. Na olympiádu jsem před umřením utáhla i Ťopka. Zkraje roku 2000 pořád vykládal: Já už musím trénovat na věčný spánek. Už byl hodně pesimistický. A já mu řekla: Ne, bude Sydney, olympiáda, tak si dejme závazek. U moravského drinku jsme si tedy v březnu 2000 dali závazek, že se za každou cenu dožijeme olympiády v Sydney a budeme ji spolu sledovat. Takže teď se těším na Rio, protože už si taky myslím, že jedu z kopce a že bych měla potrénovat na věčný spánek místo čmárání nějakých volovin na papír. (směje se)

Kdepak, pořád z vás sálá spousta energie, paní Dano.
Ba ne, občas už ne.


Olympijské hry Paříž 2024

Letní olympijské hry v roce 2024 se uskuteční v Paříži od pátku 2. srpna do neděle 18. srpna 2024. Francouzská metropole už OH hostila v letech 1900 a 1924. Poprvé se zde bude soutěžit o olympijské medaile v breakdance, naopak z programu byly vyřazeny karate, baseball a softbal.