Na ten okamžik, kdy na něj manželka zavolala, ať se jde rychle podívat na televizi, si Pavel Petřikov dobře pamatuje i po třiceti letech. Začátek proslovu tehdejší nejlepší světové koulařky Heleny Fibigerové sice nestihl, ale hned mu bylo jasné, o co jde.
"Že bychom do Los Angeles nejeli, o tom se sice něco povídalo, přesto to byl šok. Dozvěděl jsem se to právě až z televize," vzpomíná bývalý judista, dnes hradecký trenér, který i bez Los Angeles stihl troje olympijské hry a na další přivedl svého syna Pavla.
Ale o možném bojkotu se tehdy i v souvislosti s tím, že USA a další země bojkotovaly moskevskou olympiádu čtyři roky předtím, přece mluvilo.
To ano, ale asi týden před vyhlášeným bojkotem jsme dostali olympijské dekrety. Trochu nervózní jsme byli, ale když už jsme měli ty dekrety...
Jak jste tu zprávu přijal?
Bylo hrozné poslouchat, že s tímto rozhodnutím plně souhlasíme. Nás se totiž samozřejmě nikdo na nic neptal.
V té době bylo asi i hodně těžké s tím rozhodnutím nějak polemizovat.
Ani to snad nešlo, nebyli jsme schopní udělat nic. Dostali jsme pokyny, že se k tomu nesmíme vyjadřovat, a když, tak to vysvětlovat jako dobré rozhodnutí. A komu se to nelíbí, že si může sbalit věci a jít. Já jsem navíc v té době byl v Dukle Banská Bystrica jako voják z povolání, takže o to to bylo těžší. Tehdy nám jasně ukázali, že my jsme jenom loutky, které toho moc nezmůžou.
Vy jste tehdy ve své váze do 60 kilogramů patřil do okruhu favoritů, možná i na medaili.
Bylo mi pětadvacet, to je snad nejlepší judistický věk a já i cítil, že jsem ve fóru, šlo mi to. Taky jsem se za tím čtyři roky honil. Nebyl jsem ale zdaleka sám, postihlo to celou generaci, bylo to dost šílené.
Sledoval jste potom, jak olympiáda v Los Angeles probíhala?
Určitě a třeba když při slavnostním zahájení her nastupovali Rumuni a celý stadion jim aplaudoval hlavně za to, že se sovětskému diktátu nepodvolili a do Los Angeles přijeli, tak jsem jim šíleně záviděl.
A judistické boje?
Každý závod je sice jiný, ale medaile tam tehdy získali i borci, které jsem porážel. Mrzelo to hodně.
Vy jste se pak musel smířit s bronzovou medailí ze závodů Družba, jak tehdy socialistické země pojmenovaly závody, které vám měly olympiádu nahradit. Jak jste ji přijal?
Říkali jsme tomu trucolympiáda, my ji měli ve Varšavě. Což o to, medaile byla dobrá, byla i vcelku kvalitní konkurence, ale proti olympiádě? To se nedalo srovnat.
Vy jste měl na počátku kariéry na olympiádách vůbec smůlu, čtyři roky předtím v Moskvě, kde jste byl na své první, zase nepřijela řada zemí na protest proti válce, kterou vedl Sovětský svaz v Afghánistánu.
To je pravda. Prohrál jsem tam až v zápase o bronz a skončil jsem pátý, ale cítil jsem, že to bez účasti řady zemí nebylo úplně ono a že tím kvalita soutěže utrpěla. Asi i proto jsem se tak chystal do Los Angeles.
V pondělí se vám Český olympijský výbor za přesně třicet let starou křivdu omluvil, jak to vnímáte po takové době?
Jsem za to setkání strašně rád, viděl jsem se tam s některými z těch, s nimiž jsem se před třiceti lety v Banské Bystrici na olympiádu připravoval. Za sebe musím říct, že si při tom setkání člověk uvědomí, že je to pro něj stále dost citlivé téma. Na setkání se promítaly záběry z tehdejší doby, každý si připomněl, jak tehdy závodil, viděl jsem se také a bylo to dost emotivní. K tomu jsme dostali medaili, kde je příznačný nápis: Opravdová šance je jednou za život. Pro hodně z tehdejších sportovců to platilo vlastně doslova.
