Bylo jí pouhých čtrnáct let, když si podmanila montrealské hry. Po povinné sestavě na bradlech Nadia Comaneciová dopadla na žíněnku a řekla si: Bylo to dobré. Začala hrát pochodová hudba, rumunské družstvo se přesunovalo na kladinu. Najednou se v hale ozval obrovský jásot.
Otočila se a vidí, že podle světelné tabule dostala jen 1,00 bodu. Něco musí být špatně s tabulí. Nebo tam má být 9,00? Ale proč bych dostala tak málo? Pohlédla nechápavě na kouče. Ten už stál u rozhodcovského stolku a říkal: „Promiňte, mohli byste mi říci Nadiinu známku?“
Švédská rozhodčí zvedla hlavu a ukázala mu deset prstů.
„Deset? Cože? Deset?“ vykřikl Karolyi.
Vtom hlasatel oznamoval: „Dámy a pánové, poprvé v historii olympijských her byla udělena nejvyšší možná známka - deset bodů.“
Organizátoři s něčím takovým ani nepočítali, světelná tabule nebyla na čtyři číslice zařízena. Proto jí ukázala jen 1,00. Diváci šíleli. Nadia, jindy samotářka, měla v očích jiskřičky.
„Je to opravdu desítka?“ ptala se trenéra.
„Je, Nadio.“
„Bože můj.“
Vybojovala titul ve víceboji a dvě další zlaté medaile na nářadích. Vstupenky na gymnastiku, které stály 16 dolarů, se rázem prodávaly za stovku. „Když Nadia cvičila, dotkla se vaší duše i srdce. Čas se na moment zastavil,“ nadchla se Kathy Kellyová, šéfka amerických gymnastek.
„Jakoby plavala v oceánu vzduchu,“ prohlásil o šampionce her Jim McKay, reportér americké společnosti ABC.
Po mnoha desítkách let Comaneciová vyprávěla: „Lidé mi říkají, že si dodnes pamatují, kde byli, když jsem v Montrealu dostala své desítky. Přitom tehdy mi nepřipadalo, že vyhrát olympiádu je až tak obrovská věc. Ale potom jsme se vrátili do Bukurešti a tam na nás čekalo 10 tisíc lidí už na letišti. Každý se mě chtěl dotknout, pohladit mě po vlasech. Nerozuměla jsem té pozornosti. Říkala jsem si: Když jsem stejně dobrá cvičení předvedla dřív a vyhrála, nikdo mě takhle nevítal.“
Nikdy neřekla: To nedokážu
Otec automechanik a matka úřednice ji pojmenovali Nadia podle hrdinky sovětského filmu.
Že bude jedinečnou gymnastkou, rozhodla náhoda.
Kouč Béla Károlyi na základních školách ve městě Onesti hledal vhodné děti pro vznikající gymnastickou školu. Už jich otestoval na čtyři tisíce a pořád nenašel žádný větší talent. Až si v koutku školního dvora všiml dvou děvčátek, jak dělají jedno mlýnské kolo za druhým. To je něco, pomyslel si. Ale ozval se zvonek a obě mu zmizely v útrobách školy.
Chodil od jedné třídy k druhé, nemohl je najít. Potom si řekl: Ještě zkusím poslední třídu. „Umí někdo z vás mlýnské kolo?“ zeptal se unaveným hlasem.
Nikdo se nehlásil. Odcházel, když najednou uviděl v zadní lavici ty dvě.
„Ani vy ho neumíte?“
Něco si chvíli šuškaly, než přikývly.
„Tak mi ho ukažte.“
Obě udělaly perfektní přemet bokem.
„Jak se jmenujete?“
„Viorica Dumitru.“ „Nadia Comaneci.“
„Řekněte rodičům, že jestli mají zájem, přijmu vás do experimentální gymnastické školy.“
Nadia Comaneciová: sportovkyně století a „holčička, která se nesmála“ |
Bylo jim šest let. A rodiče zájem měli.
Nesmírně tichá Nadia se během prvních měsíců u Károlyiho takřka neusmála. Ale nikdy neřekla: To nedokážu. I o sebevíce riskantní prvek se vždy chtěla pokusit. Při prvních závodech třikrát spadla z kladiny. Pět hodin denně se učila ve škole, stejně dlouho dřela v tělocvičně. Z dnešního pohledu byly tehdejší tréninkové metody drastické, včetně způsobů, jak byly dívky den co den nuceny hubnout.
Ale naučila se poslouchat. A chtěla vyniknout.
@nadiacomaneci10 ▪️Historical information:
The legend Nadia Comanesi 🤸she is youngest all-around gold medalist in the history of Olympic gymnastics🎖️ https://t.co/u5PHxVtxbZ
V jedenácti už patřila do rumunské reprezentace. Po letech vzpomínala: „Jezdily jsme s Bélou i na hory, učily se lyžovat, plavat. Už tak mladá jsem mohla vycestovat ven, z uzavřené komunistické země. Naučila jsem se díky gymnastice francouzsky i anglicky.“
Na mistrovstvím Evropy 1975 měla být náhradnicí, ale Károlyi ztropil scénu a prosadil start 13leté Nadii v závodě. Porazila i slavnou Rusku Ludmilu Turiščevovou a vyhrála.
3 mai 1975: La vârsta de 13 ani și jumătate, Nadia #Comăneci, devine campioană absolută a Europei la gimnastică, precum și pe aparate (sărituri, paralele și bârnă). https://t.co/hgU71VYiz7
Nazvali ji „Mistryně z ledu“. Radost? Jen zdrženlivá. „Při gymnastických soutěžích většinou nebývá nic k smíchu.“
Věra Černá, československá mistryně světa, líčila: „S nikým se moc nebavila, byla soustředěná jen na svůj úkol. Tak ji vycepovali. Těm dívkám řekli: Buď budeš dobrá v gymnastice a zabezpečíš i rodinu, nebo nebudeš nic.“
Cvičené zvíře Ceaušeska
Si de verdad no te llama la atención ninguna disciplina, no te preocupes, te cuento que hace 45 años Nadia Comăneci participó en los Juegos Olímpicos de Montral 1975 y fue la primer persona en conseguir un 10 perfecto en gimnasia, tanto así que ni los jueces sabían cómo marcarlo https://t.co/TXPY052cCC
Poté, co omámila svět svými výkony v olympijském Montrealu, stala se nejmladším Rumunem, který kdy dostal řád Hrdina socialistické práce. Ukazovali ji na banketech i při státních návštěvách jako cvičené zvíře. Nico Ceaušescu, syn rumunského diktátora, ji údajně donutil, aby mu sloužila coby milenka. „Sukničkář bez morálních zásad,“ řekl o něm Károlyi.
Rumunští komunističtí funkcionáři ji zároveň posílali každé tři měsíce na kontrolu, zda neotěhotněla. Jiní lidé jí naopak tvrdili, že kvůli tvrdému tréninku nikdy nebude mít děti. „Ale toho jsem se nebála.“
Dospívala v mladou ženu, zkrátila si účes, přibrala. Rodiče se rozvedli, ona sama se chtěla osamostatnit, opustila Károlyiho středisko, přestěhovala se do Bukurešti a zpohodlněla.
Pět týdnů před mistrovstvím světa 1978 ve Štrasburku se nacházela v zoufalém stavu. Pokorně zaklepala na Károlyiho dveře. Když ji uviděl, vyhrkl: „Proboha, Nadio, jsi to vůbec ty?“
Rozplakala se: „Nezůstanu už v Bukurešti, chci zpátky k vám do Onesti. Chci se vrátit, zase vyhrávat. Pomozte mi.“
Krvavá lázeň v bazénu. Jak si Maďaři vyřizovali se Sověty účty za okupaci |
Měla 12 kilogramů nadváhy. Ceaušescu požadoval, že musí cvičit na mistrovství světa, živá nebo mrtvá. Ale jak? „Musíš shodit nejmíň deset kil. Víš, co to znamená? Budou to úplná muka,“ řekl kouč.
„Dokážu to!“
Nebyla schopná uběhnout víc než kilometr. Běhala, trénovala, posilovala, zase běhala. Jedla jablka a jogurt. Ale shodila jen tři kila. Týden před šampionátem to chtěla vzdát. Trenér naléhal: „Dala jsi mi slovo.“
Skončila ve Štrasburku ve víceboji čtvrtá. Ceausescu se mračil. Ale byla zlatá na kladině, vyhrála sama nad sebou. Na dalším šampionátu ve Forth Worthu 1979 i se zanícenou ránou na zápěstí pomohla na kladině k historicky prvnímu titulu rumunského družstva, pak musela odstoupit. „Aspoň se jednou najím,“ řekla a objednala si čokoládu, mléko, zmrzlinu a colu.
Trenérova politická sebevražda
Bylo jí devatenáct, pohybovala se ve vysoké společnosti. Někdejší tréninkové nadšení zmizelo. Přesto chtěla obhájit titul na moskevské olympiádě 1980. Tam Rumunky vkročily do nenávistného prostředí.
„Přišli jsme do haly a z hlediště na nás pískali ze všech stran, stovky, možná tisíce lidí,“ líčil Károlyi. „Podíval jsem se do dolních řad hlediště a viděl tam samé pískající vojáky.“
When the greatest gymnast known, Nadia Comaneci was performing in the 1980 Moscow Olympics , Ruscists put a large group of soldiers in the stands to loudly heckle her with rude, abusive comments
Nadia is from Romania, another communist country at the time
@nadiacomaneci10 https://t.co/BHrACZgczY
Později rozhodčí, zmanipulovaní Rusy, ve skandální koncovce obrali Comaneciovou o zlato, které připadlo domácí Jeleně Davydovové. Zuřící Károlyi do mikrofonu americké stanice ABC řekl: „V životě jsem se nesetkal s takovou nespravedlivostí, korupcí a dehonestací olympijské myšlenky.“
Tím spáchal politickou sebevraždu. Brzy to pochopil. Při následném exhibičním turné po USA se v New Yorku s manželkou Martou rozhodli emigrovat. V hotelové hale naposledy promluvil k týmu, o svém úmyslu však dívkám neřekl. Jen nejstarší Nadia ještě chvíli zůstala. Vycítila, že je něco špatně.
„Co se stalo?“
„Nadio, já zůstávám.“
Opět jednou se rozplakala. „Ani já nechci zpátky. Mohu tu zůstat s vámi?“
„To nejde,“ odvětil. „Jsem tu ztracený uprostřed cizích lidí hovořících řečí, které nerozumím. Nevím, co budu jíst, kde budu spát. Je ti jen dvacet. Vrať se a dokonči školu. Až budeš mít diplom, rozhodni se. Kdybys teď zůstala, mysleli by si, že jsem tě unesl.“
„Nemůžete mě opustit, nemůžete,“ žadonila.
„Nedá se nic dělat.“
V tu chvíli se v hale zjevili rumunští tajní agenti, kteří je hlídali.
„Stalo se něco, Nadio?“ zeptali se jí.
„Ne, nic.“
Odešla s agenty a ani jednou se neohlédla. Zachránila tak Károlyiho. Ten po strastiplných počátcích v USA později dovedl k zlatým olympijským medailím i americké gymnastky.
Také Comaneciová se rázem v Rumunsku stala osobou podezřelou. „Řekli mi: Už nikdy vám nepovolíme vycestovat.“ Neustále ji hlídali, když šla do prádelny i na nákup. Byla tím psychicky tak vyčerpána, že vyhrožovala: „Otrávím se a spáchám sebevraždu.“
Rána tyranskému režimu
Triumfem na Univerziádě 1981 v Bukurešti ukončila kariéru, dostudovala tělovýchovný institut, stala se rozhodčí i trenérkou. Pak podnikla dobrodružství, které americká média nazvala útěkem desetiletí.
Nadia Comaneci
Romanian retired gymnast and a five-time Olympic gold medalist
Svijet sporta 1981 https://t.co/jCz78efMZe
Komunistický blok ve východní Evropě se v listopadu 1989 hroutil. Zato v Rumunsku? Na XIV. sjezdu strany zvolili vůdcem lidu opět Nicolae Ceaušeska. V ulicích hlavního města mu „s nadšením“ aplaudovalo 150 tisíc obyvatel, zatímco z Bukurešti vyrazila dvě auta se sedmi lidmi. U maďarských hranic na ně čekal pastýř, v noci je převedl přes močály kolem hlídek.
Po patnáctikilometrové pouti se hlásili u maďarské pohraniční stráže. Voják, který jim kontroloval pasy, najednou překvapeně zvedl hlavu. V kolonce Jméno stálo: Nadia Comaneci.
Měla na sobě džíny a kožený kabátek. „Na rozdíl od ostatních jsme ji neposlali do sběrného tábora, ale do pokoje v hotelu Royal,“ líčil Gyul Harkai z policejního velitelství Szeged.
Dalšího dne odtud zmizela. Odjela s Constantinem Panaitem, v Kalifornii žijícím Rumunem, kterého znala pouhý týden. Na americkém velvyslanectví ve Vídni získala politický azyl, skrývala se. Její bukurešťský dům zatím vyplenila tajná policie Securitate. Ze všech medailí zachránil Nadiin bratr Adrian jedinou: Řád hrdinky socialistické práce.
Prvního prosince 1989 vystoupila na letišti v New Yorku a řekla: „Chci žít svobodný život.“ Géza Poszár, její někdejší choreograf, pronesl: „Útěkem zasadila tyranskému režimu větší ránu, než když emigroval Ion Pacepa, šéf špionážní služby.“
Panait ji vozil po USA, za peníze dávala rozhovory. „Chová se jako malé dítě, které poprvé vtrhne do obchodu se sladkostmi,“ tvrdil majitel hotelu na Floridě. Maso jedla pětkrát denně, za 20 300 dolarů si koupila Chevrolet Carnaro.
„Přijít do Ameriky nebyl kulturní šok,“ tvrdí Comaneciová dnes. „Šok byl, že si mě tam lidé stále pamatovali. Myslela jsem, že už na mě budou vzpomínat jen v gymnastických knížkách, ale ne celá země.“
"For Comaneci, Life in U.S. Won't Be Easy" December 5, 1989
#History #OTD #NadiaComaneci
#1980s https://t.co/l41WRr6nrU
O Panaitovi, do kterého se zamilovala, později prohlásila: „Byla jsem jeho otrokyní.“ Údajně ji zavíral a terorizoval ve svém bytě. „Nakonec mi ukradl 150 tisíc dolarů.“
Po dalším útěku, tentokrát od Panaita, žila u rodiny rumunského ragbyového trenéra v Kanadě, předváděla oděvy firmy Jockey, vystupovala v reklamě na spodní prádlo, navrhovala svatební šaty. Až ji americký gymnasta Bart Connor pozval do své gymnastické školy.
Connora znala od roku 1976. Když ji v polovině 90. let požádal o ruku, odvětila: „No konečně.“ V roce 1996 mu u oltáře v Bukurešti řekla Ano.
„Pro Rumunsko to bylo jako předávání Oscarů a královská svatba najednou,“ psala agentura AP.
Svatební šaty s 20 tisíci perlami nabídl Comaneciové japonský císař, sedmimetrovou vlečku neslo šest družiček v gymnastických dresech. Za svědka si vybrala slavného tenistu Nastaseho, mezi hosty nechyběli Schwarzenegger, Stallone či Hillary Clintonová.
S Connorem zřídili v Oklahomě gymnastickou akademii, věnovali se charitě. Stala se viceprezidentkou Asociace pro svalovou dystrofii, dotovala výstavbu dětské kliniky Nadia pro sirotky a chudé děti v Bukurešti, věnovala 100 tisíc dolarů na podporu mladých rumunských gymnastek.
Nadia Comaneci is married to #USOlympian / #gymnast Bart Connor http://t.co/QJEHk61H4n
„Dospěla v úžasnou dámu, která pomohla i mně, když jsem částečně ochrnula a měla přitom tři děti,“ prozradila Věra Černá. „Věnovala mi 8000 eur na pořízení auta, na které jsem jako invalida neměla.“
Chtěla jsem být chirurgem
Ve čtyřiačtyřiceti letech porodila syna Dylana. „Nezná mě jako gymnastku, ale jako mámu. Rád si s námi hrál v tělocvičně, ale pak se raději vrhnul na fotbal,“ popisovala.
Ve Spojených státech o ní natočili film „Věčná princezna“. V rodném Onesti jí už za života postavili sochu. V Brazílii, když byla hostem na stadionu Maracaná, si 150 tisíc diváků vynutilo, aby sešla z tribuny na trávník a pozdravila je. Stala se i prvním sportovcem, přednášejícím v OSN. V New Yorku je na fotografii zvěčněna u vchodu do slavné Madison Square Garden. Na pražském summitu NATO byla poradkyní prezidenta Bushe. A společnost ABC ji zařadila mezi 100 nejdůležitějších žen 20. století.
Nadia Comaneciová při návštěvě Prahy v roce 2017
„Celý můj životní příběh zní příliš podivně na to, aby byl pravdivým. Ale je to pravda,“ ujišťuje.
Když jí bylo čtrnáct, nenapadlo ji, jak moc jí dokáže jediná olympiáda změnit život. Plánovala si tehdy, že bude závodit, pak vystuduje medicínu a bude chirurgem. „Sledovala jsem několik operací a fascinovaly mě.“
Chirurgem se nikdy nestala. „A teď vydělávám tolik peněz díky tomu, co jsem předvedla ve čtrnácti,“ zmínila životní paradoxy.
¡A SOLO 8️⃣ DÍAS DE #PARIS2024! 🇫🇷 😀
Tal día como hoy hace 4️⃣ 8️⃣ años...
La perfección tomó forma humana en Montreal 1976: la gimnasta @nadiacomaneci10 logró el primer 🔟 perfecto de los #JuegosOlimpicos. 🥇 🇷🇴
#RoadToParis2024 #MoreThanSport https://t.co/tc2XsUVj1A
Gymnastika se od časů, kdy Nadia Comaneciová zářila, zásadně změnila. Nářadí je lepší, pružnější i bezpečnější, prvky ještě složitější. Kdysi magická desítka už dávno není nejvyšší možnou známkou. „Bylo by skvělé ji znovu zavést,“ občas zatouží po (nemyslitelném) návratu do minulosti.
Už 43 let nezávodí. Přesto, cosi z dávného děvčátka - perfekcionistky v ní zůstalo. „Chci dosahovat na své osobní desítky v práci, v rodině i při péči o vlastní tělo. A stejně tak chci pomáhat i dětem. Říkám jim: Ať jste odkudkoli, můžete být ve sportu nejlepší. Stačí jen chtít.“
Tak jí to přece kdysi říkával Béla Károlyi.
