"Kvůli medaili jsme v přípravě běhali, skákali i lítali. Přesto musíme zůstat nohama pevně na vozíku, abychom tolik nezblbli," žertuje Tomáš Zelenka.
Je to devět let, co se po faulu stal z prvoligového hokejisty invalida na vozíku. A je to pár let, co ztrácel smysl života a chtěl spáchat sebevraždu. Teď už je zase šťastný.
Díky manželce a malé dcerce. A díky sledge hokeji, v němž tři roky působí jako kouč reprezentace. "Člověk k životu potřebuje nějaké základní kameny a já je teď mám."
Kolikrát jste se za těch devět let zeptal: Proč právě já?
Dostkrát, ale jednou jsem si skutečně odpověděl. Řekl jsem si, že já bych to mohl zvládnout, tak asi proto. Byl jsem cílevědomý a možná bral život jako hru. Zajímaly mě holky, hokej, peníze, neměl jsme žádné starosti. Asi jsem musel dostat lekci, abych poznal, jaký život je. Přál bych si, aby ta rána byla menší, stačilo by, kdyby mi to někdo řekl. Ale myslím, že bych ho asi stejně neposlechl, že jo?
Nakonec jste tu lekci přijal.
Ať to čtenáři neberou špatně, ale já jsem nechtěl být na nějakém vozejku. Já se probudil v nemocnici a chtěl se hned vrátit do starých kolejí, chtěl zase na led a chodit po svých. Jenže situace se vyvinula jinak a já si musel přiznat, jaká je realita. To přiznávání ale netrvalo dny a týdny, ale roky. Potkával jsem lidi na vozíku, poznával jejich osudy a pochopil, že vždycky se to nespraví.
Co bylo tehdy nejhorší?
Zvládnout to psychicky. Kydnou vás na vozík a musíte si zvyknout na tu změnu. Já byl zvyklý jít ráno na trénink a být tam do odpoledne. Dřepěl jsem v kabině, čichal ten smrad, dal si po tréninku pivo. Ten život jsem miloval. Narodil jsem se pro sport, uměl v něm skoro všechno, na co jsem sáhl. A najednou jen sedíte.
Měl člověk chuť to sám ukončit?
Sakra že jo! A ne jednou. Byly chvilky, kdy jsem to chtěl zabalit, protože mě to sr... – v tomhle neznám jiné slovo. Sr... mě všechno a já se rozhodoval, jestli to udělat, nebo ne. Jenže u mě je směšné, že já bych se ani sám nemohl zabít. Já nemůžu zmáčknout ani pistoli. Prášek by mi musel někdo podat, takže jedině se vymlátit v autě. To není moc možností, co? (rozbrečí se) Teď je ale všechno jinak. Když vidím šestnáctiměsíční dceru Kláru, tak vím, že bych nechtěl být ten, kdo by ji neviděl, jak jde do školy. Kdo by s ní neprožil Vánoce. A i díky sledge hokeji mám takový kvapík, že už nad pitomostmi nemůžu přemýšlet.
Pojďme od slz raději k úsměvu. Říkal jste, že musíte zůstat nohama pevně na vozíku, to je tahle ironie u vozíčkářů obvyklá?
Když jsem přišel sem k týmu, tak jsem docela valil oči. Co ti kluci občas předvedou, je neskutečná masáž. Jednou si vzali jednoho hráče a při rozcvičce si s ním házeli mezi sebou místo balonu. Jindy jsem zase viděl, jak vozíčkář tlačí auto na dálnici. Neskutečný pohled.
Tomáš ZelenkaNarodil se 20. listopadu 1975. S hokejem začínal v Litvínově, později hrál i juniorskou soutěž v Kanadě. V únoru 2001 ho při play-off první ligy mezi Jihlavou a Třebíčí tvrdě na mantinel narazil Marian Morava a Zelenka utrpěl roztříštění čtvrtého, zlomeninu pátého a šestého obratle včetně poškození míchy. Jihlavský obránce dostal za zákrok roční distanc v českých soutěžích, Zelenka skončil na vozíku. Po propuštění z nemocnice začal studovat ekonomickou školu, zajímal se o burzu a pomáhal manažerovi hokejových Karlových Varů. V roce 2006 se stal trenérem reprezentace ve sledge hokeji, se kterou postoupil z B-skupiny mezi elitu. Je ženatý a má 16měsíční dceru Kláru. S dnešní manželkou Radkou chodil už v době osudového úrazu, později se rozešli a nakonec k sobě vrátili. |
Jací jsou na ledě? Gentlemani, nebo si dávají rány?
Oni žádné panenky nejsou, nic si nedarují. Myslel jsem si, že budou mít mezi sebou víc respektu, když mají něco za sebou. Ale je to maso. I když jednou jsem viděl vozíčkářské ragby a to jsou malí panduři (obrněné vozy). Já osobně bych se přimlouval, aby hokej hráli spíš na krásu a měli tam ten respekt.
Jaký vlastně jste trenér?
Ten, co vyznává taktiku pořád řvát, řvát a řvát.
Takže ras. I v životosprávě?
Naučit tady tu bandu životosprávě je nadlidský úkol. Nic jim nezakazuji, jen na soustředění upravím jídelníček. A jsou akce, kdy si trochu toho alkoholu zaslouží. Když je potřeba něco oslavit.
To musí být docela často. Za poslední tři roky jste postoupili ze skupiny B, mezi elitou skončili pátí a zajistili si postup na olympiádu.
Beru to od vás jako poklonu. Prožíváme raketový nástup, a i když jsme si prošli obdobím, kdy jsme dostávali patnáctky, teď jedeme pořád z kopce a jsme na vítězné vlně. Každý rok jsme splnili náš cíl a rád bych i na olympiádě postoupil do semifinále. Myslím, že jednou z klíčových věcí bylo, že ti kluci vědí, že máme za sebou podobný příběh. Ví, že jsem byl hokejista, který nebyl tak špatný, a brali mě. Jen jedna věc mě hodně mrzí.
Jaká?
Že jim v tréninku nemůžu názorně ukázat, co po nich chci (Zelenka má výrazně omezenou i pohyblivost rukou). Dovedu jim to nakreslit, dovedu jim to říct, ale neumím jim ukázat, že je hokej dřina a musí se do něj dát srdce.
Kdy jste kývl na to být trenérem?
Sledge hokej jsem poprvé poznal v roce 2002, tehdy herečka Veronika Žilková zakládala klub v Karlových Varech. Jenže bylo to v pro mě nevhodnou dobu, kdy jsem na tom nebyl vůbec dobře, takže jsem vydržel jen půl roku. Pak v roce 2004 zčistajasna vznikla česká asociace, se kterou jsme zpočátku koketovali. A od roku 2006 jsem tam na plný úvazek. Jsem sledge hokejová holka pro všechno.
Je jasné, že sledge hokejisty by mohl trénovat zdravý člověk. Myslíte, že by naopak klasický hokej mohl trénovat člověk na vozíku?
Šlo by to. Kdyby měl kolem sebe dobrý tým lidí a třeba chodícího asistenta, kterého mám já u týmu. Jen nevím, jak by mě brala mladá generace, co by na to říkali staří. Potřebujete mít přirozenou autoritu a já nevím, jestli by mě brali opravdu jako trenéra, a ne trenéra ze soucitu.
Čeští sledge hokejisté teď budou bojovat na paralympiádě.
To je možná obecný problém. Jaký je podle vás pohled společnosti na vozíčkáře?
Já jsem přišel do doby, kdy už se s handicapovanými počítalo. Nebylo to za komunistů, kdy byli na periferii. I když já jsem do svého úrazu viděl vozíčkáře snad jenom v televizi, teď když jdu nakupovat do nějakého centra, potkám dva tři. Už nejsme zalezlí. Ví se o nás a při stavbách se počítá, že potřebujeme nějaká specifika.
Přesto – mám známého na invalidním vozíčku, který s námi jen tak nejde do hospody, protože tam nemá vhodný záchod.
To je přesné. Ono není nejhorší nechodit, ale to, co je s tím spojeno. Ta fyzická potřeba, a to je právě problém hospod a restaurací. Když ale přijdu do obchodního centra, tak vím, že tam ty záchody jsou, a já se cítím jako doma. Když totiž potřebuji na záchod, tak mám na to dvě minuty a věřte, že mi ty dvě minuty ubíhají zatraceně rychle. Když jdu do cizího prostředí, tak se jako první ptám na záchod. I proto je pro mě paralympiáda ve Vancouveru především utrpení. Přesuny mi vadí.
Štve vás to, že si nemůžete jen tak zajít někam na pivo?
Je jednoduché to změnit, ale zase nemůžeme podnikatele v tomhle nutit. Nejsme velcí zákazníci a dá se to tak trochu brát jako daň. Na druhou stranu třeba u nás v Třebíči vznikla spousta nových restaurací, kde už s námi počítají.
Mluvili jsme o tom, co kdybyste trénoval zdravé hokejisty. Teď jinak: jak by dopadl zápas, kdyby si hokejová reprezentace sedla na vozíky a zahrála by si proti vám?
Dostala by! Jednou jsme to zkusili v Třebíči a ty kluky jsme si slušně vodili. Je opravdu těžké si na sledge sednout a adaptovat se. Zvyknout si na to trvá tři měsíce. Nejtěžší je zvládat ten pohyb a ještě kontrolovat puk. U hokeje to máte rozdělené: puk vedete horní částí těla, bruslíte spodní. Tady máte jen ruce.
