Kruté ponížení vyjadřovaly číslice 7 a 3. Ta první označovala počet gólů nasázených kanadskými hokejisty a ta druhá chabou odpověď ruských bohatýrů, kteří napochodovali do olympijského čtvrtfinále hrdě a sebevědomě. Po něm se z ledu kolébali se svěšenými hlavami i rameny, do očí se jim hrnuly slzy, lomcoval jimi vztek.
Těžko hledat výraznější symbol zklamání, jež reprezentanti nejrozlehlejší země na světě způsobili svým krajanům na hrách ve Vancouveru v únoru 2010. S pouhými třemi zlatými, pěti stříbrnými a sedmi bronzovými medailemi skončilo Rusko v tabulce národů jedenácté. Dopadl na ně splín a rozpínal se od Petrohradu k Vladivostoku. Hokejová porážka bolela nejvíc.
„Nejhorší zápas v našich dějinách,“ prohlásil útočník Nikolaj Kuljomin.
„Noční můra ve Vancouveru,“ hlásala agentura RIA Novosti.
„Rudá mašina nabourala do javoru,“ psala Pravda.
Rozhořčení planulo už na tiskovce po utkání. Kouč Vjačeslav Bykov podrážděně vyštěkl na novináře ze Sovětského sportu, jenž zmínil zvěsti o divokém nočním životě některých jeho svěřenců: „Víte co? Vytáhneme gilotiny nebo postavíme šibenice. Ve výpravě je 35 mužů. Všechny je popravíme na Rudém náměstí!“
Vyřazení od tradičních rivalů drásalo ruské duše z mnoha důvodů. Sbórnaja kamánda přece na posledních dvou mistrovstvích světa ve finále Kanadu přemohla. Energií sršící střelec Alexandr Ovečkin přiletěl do města na pobřeží Pacifiku s gloriolou nejlepšího hráče planety.
V roce 2008 založená a státem podporovaná Kontinentální hokejová liga (KHL) hodlala konkurovat severoamerické NHL, odkud díky štědrým gážím přetahovala některé borce, mezi něž se zařadil třeba i Jaromír Jágr.
Místo jásotu ze slastného triumfu nad domácím týmem vyvolal děj na ledovém jevišti v Rogers Areně pohřební náladu.
Zkrocený Ovečkin se neprosadil. Ruští trenéři byli přechytračeni svými kanadskými protějšky. Hoši z KHL působili na úzkém zámořském kluzišti až trapně.
3:7! Až jedenácté místo v pořadí národů!!! Ta hanba... Něco podobného se na následující zimní olympiádě v Soči nesmělo opakovat. Ale jak dalšímu propadáku zabránit? Vláda vyhlásila poplach.
Za čtyři roky se nedala vychovat nová generace šampionů. Rusko se přesto toužilo zvednout z kolen. Sport v něm byl vždy pevně provázán s politikou. Prezident Vladimir Putin a jeho pobočníci nutně potřebovali vzpruhu, potřebovali úspěch. Tím spíš, že se pompézní slavnost v Soči prodražila na rekordních 50 miliard dolarů, čtyřnásobek původního rozpočtu.
Hledaly se zkratky. Rusko verbovalo cizince, kteří byli doma nespokojeni. Udělilo jim občanství a poskytlo podmínky k přípravě. A vyplatilo se! Korejský rychlobruslař Viktor An vybojoval tři zlaté „placky“, americký snowboardista Vic Wild dvě.
Na hokej se nedalo spoléhat. Kanada spíš ještě nabírala sílu, než aby javorové listy na jejích dresech vadly. Pak tu byli nebezpeční Švédové a Američané (Ovečkina a spol. nakonec senzačně zastavili Finové).
Proto Putinovi muži vymysleli ďábelský plán s kouzelnými koktejly či tajnými dvířky ve stěnách komnat, v nichž se odebíraly vzorky moči při dopingových testech. Výsledky se dostavily. Rusové vyletěli v medailovém pořadí na špičku. Zase se směli dmout pýchou.
Bohužel jen dočasně.
